Lůzři - část 1

Kdy byste věděli, co těmto hrůzným činům o kterých se postupem dozvíte, předcházelo, možná mě nebudete tak tvrdě soudit. Vše začalo jedné noci, kdy jsem šla z práce. Pozdě v noci. Temné, tmavé ulice, osvětlovali slabě poblikávající pouliční lampy, tu a tam někde se svítilo v okně, byla noc, lidé spali. Mně ujel mi noční spoj domů a další spoj jede až ráno. Takže mi nezbývalo než jít domů pěšky. Ani nevím, proč vzala jsem to jednou uličkou za starým kostelem. Přes den tam jsou takové malinké krámečky z veteší, taková malá zaflusaná ulička. Je to však zkratka. Nemusíte obcházet celé náměstí a jdete přímo. Ušetří vám to třeba osm minut. Uličku osvětlovala jen výloha malého krámku. Něco zarachtilo přede mnou. Trochu jsem znejistila. A přidala jsem do kroku. V tom z ničeho nic obrovské, oslepující světlo. Nešlo před tím světlem utéct. Rozprostřelo se do celého prostoru, malé temné uličky. Nemohla jsem před tím světlem nikam utéct. Jako kdyby mě to světlo svojí září drželo na místě, kde stojím. Najednou se ozval hlas. Byl to Boží hlas? Nevím, dodnes nevím, co to bylo za hlas, co na mě promluvil té noci. Nikdy jsem takový hlas neslyšela. Nebyl to hlas nikoho známého. Byl to hlas, který vás však donutil poslouchat a nepřerušovat jej. Zvláštně autoritativní, ale čistý. Nezněl nebezpečně.
„Přesně za rok v tuto dobu se začne na této zemi, po celé planetě šířit virus. Nebude ušetřen nikdo. Každý koho znáš, koho máš ráda, na kom ti záleží, smrti neuteče. Virus se bude šířit všude. Jestli tomu všemu chceš zabránit. Virus započne od spodu. Od lidí, které společnost zavrhla. Od lidí které jsou nazýváni lůzři, lidská verbeš, špína, povl, pleps, … Pokud chceš zachránit svět. Musíš se zbavit této špíny. I ty ve svém nitru těmito lidmi opovrhuješ. Zbav zdravou společnost od nemocné. Vyčisti společnost lidí. Jedná se o devadesát devět osob. Jak se jich zbavíš, je jen na tobě. Pokud tě jako vraha chytí. Virus se rozmnoží a zemře celá planeta. Obětuj devadesát devět podřadných lidí, ty které společnost sama zavrhla a budeš žít, ty a tvá rodina, lidé, které máš ráda.
„To přece nemůžu, héééj“ zakřičela jsem na pronikavé světlo, které na mě mluvilo.
„Abych ti dokázal, že se tomu tak stane a přinutil tě k jednání , pohlédni sama“ hlas se ztlel jako světlo a najednou jsem před sebou viděla už zase jen ulici, po které jsem šla. Slyšela jsem hluk lidí, tak jsem vykoukla zpoza rohu uličky, ve které jsem stála a pak jsem to vše uviděla. Lidé zmateně pobíhali kolem, křičeli a prali se. Napadali se. Útočili na sebe. Kousali se, mlátili. Vyhazovali jeden druhého z chodníku, z auta. Ve vedlejším domě jsem viděla jak vypadla žena z okna a za ní deset lidí. Popadala jsem po dechu, pozorovala ten šílený chaos. Auta do sebe naráželi, lidé se snažili utéct, ale utíkali sami před sebou. Co se to děje? Ptala jsem se.
Měla jsem strach,…
„Není jiná cesta? Nemohu přeci zabíjet lidi“
„Ty budeš zabíjet virus, jedná se o lidi s temnou minulostí, žijí na okraji lidské společnosti, jsou to násilníci, zloději, lháři, ta nejhorší spodina. Zbav společnost tohoto počátku virusu a uzdrav společnost. Čas ti utíká. Tady máš seznam.“ Řekl hlas naposledy a světlo zmizelo tak rychle jak se objevilo.
Najednou jsem stála zase v té špatně osvětlené malé, zapáchající, úzké uličce za kostelem, nadechla jsem se a řekla jsem si v duchu, že se mi to asi jen všechno zdálo, že jsme se nechala vtáhnout do svých myšlenek, občas se ve svých myšlenkách toulám tak, že zapomenu i vystoupit z autobusu. Udělal jsem krok a najednou před sebou vidím list papíru. O kterém to světlo mluvilo. Seznam. Ano přede mnou ležel list papíru, seznam lidí, devadesát devět jmen s fotografií a krátkým popisem. Logicky jsem se snažila všechno si nějak v hlavě srovnat, vysvětlit si, co se to děje. Ale nešlo to. A čas ubíhal.