Poetika noci červnové

Téměř nehybného Zefyra na skráni vítám,
nechám protéci jej přes prsty pátravé

On oplácí mi milostivým pohlazením,
do temnoty pokoje spěchá pozvolna...

Srpek luny v oparu lyriky nezřetelném
křižován je ohony ocelových šípů

níže odbíjí halas na přejezdu železničním,
to rudé čeření táhne se hladinou potemnělou...

Obzor přechází vytím psů opuštěných
rodů odpudivých a trestaných bitím

Jihem žlutavý šerosvit pableskuje
přes rysy mračen, kde rokují Diovy choutky

Ta bouře je tižší než sama věčná noc;
z hvězd odkapává po stesku osamělých věků

A daleko, daleko na hranici s nebesím
odpoutali se strážcové lesu birnamského

Tak činí kouzlem Morfeovým; roven netopýru
přetáhl přes mé slabé zraky opony mámivé...

Vidím potutelně se smějící a vlnící se pole,
které zve mne noční vycházky svobodnými lány

Touhou nadnést se křídly něžného hávu okamžení
splétá mi žebřin nad propastní Tartaru

Já plachetnicí s hvizdem kolem ojíněných řas
do spánku křižuji přes atoly všelijaké...