Osmá část (možná) pokračujícího příběhu o dívce ztracené v tomto velkém světě i ve svém vlastním životě. Která se však rozhodla pro velkou změnu! Zvládne překonat všechny překážky na cestě za svým novým životem?
přidáno 07.09.2021
hodnoceno 0
čteno 146(5)
posláno 0
„To nemyslíš vážně!“ smála se Linda. „Ale myslím.“ odvětila jsem suše. Ruce zkřížené na prsou a ve tváři vepsaný náznak uražení.
„To jsi přece neudělala Oliv.“ zvážněla. Mlčky jsem hleděla před sebe, ani jsem nemrkla. V hlavě jsem si projížděla moment z dnešního rána pořád dokola.
„Ty jsi řekla panu Kolmanovi, že je z jiný planety?“ „Ne.“ přerušila jsem ji. „Řekla jsem mu, že nemluvím jazykem jeho kmene.“ Linda vyprskla smíchy. „Já se z tebe zblázním ségra.“
„A ty mu snad rozumíš? Já teda nemám absolutně ponětí o ničem, co říká.“ ohradila jsem se. „No to je jasný, to nikdo. Ale nemůžeš to přece takhle vpálit zástupci ředitele!" podotkla Linda trochu vážně a trochu výsměšně. "Vždyť nám zkazíš rodinnou pověst.“ napodobila hlas naší maminky. Chvíli držela vážnou tvář a pak se zasmála svému vlastnímu vtipu. „Jasně Lin a to nechceme že?“ tentokrát jsem se zasmála s ní.
„Víš co? Ono není zase tak výhodný, že chodím na stejnou střední, jako jsi chodila ty.“ poznamenala jsem. „Jak jsi na to přišla?“ otočila se na mě Linda se zmateným výrazem ve tváři. „Jednoduše. Ty jsi byla vždycky ta hodná, chytrá a slušná Pokorná a já? Tvůj přesný opak."
Přišlo mi to tak samozřejmé, že jsem vůbec nepochopila, jak to, že jí to musím vysvětlovat.
Ségra byla premiantka. Ukončila střední se samýma a teď je už druhým rokem premiantkou na vysoké. Nikdy neměla žádný konflikt se spolužáky nebo učiteli. A už od základky má pořád stejného hodného, ale nudného přítele.
Já, na druhou stranu, stále uplatňuji sílu svého vnitřního vzdorujícího hlasu. Vyvolávám konflikty, a to většinou neúmyslně. Prostě mi tak trochu chybí filtr a navíc jsem dost nešikovná.
„To přece není pravda.“ z výrazu jejího obličeje, jsem usoudila, že ji můj výrok opravdu zaskočil. „V mnoha ohledech jsi chytřejší než já.“ řekla. „To s sebou bohužel občas přináší různá nedorozumění a problémy při srážkách s idioty. A že jich je.“ věnovala mi vlídný úsměv.
Nevím, jestli to myslela vážně, ale pomohlo mi to. Linda vždycky věděla, co říct, abych se cítila lépe.

Spokojené ticho v autě přerušil vyzvánějící tón. „Podáš mi telefon?“ požádala mě Linda. Levou rukou jsem prohrábla kabelku a po chvilce ho nahmatala. Na obrazovce jsem zahlédla Miláček a automaticky protočila panenky.
Měla jsem pocit, že už má mobil v ruce. Pustila jsem ho, abych si mohla sundat víčko z mé milované kávy a konečně se napila. Ale nedržela ho pevně. Vypadl jí z ruky a spadl pod její sedačku. „Kruci! Oliv!“ zanadávala a snažila se ho vylovit z pod nohou. „Promiň! Myslela jsem, že už ho máš.“ omluvila jsem se a snažila se ji pomoci. „Nech to, už ho mám.“
To byla její poslední slova. Hned na to se ozvala šílená rána.

Ucítila jsem palčivou bolest nad pravým spánkem. Svět se se mnou točil a kolem dokola poletovali skleněné střepy. Cítila jsem, jak mi tričko promáčí ještě trochu horká káva, kterou jsem před chvílí držela v pravé ruce. Někde z dálky jsem slyšela tlumený řev. OLIV! Ale nemohla jsem odpovědět.
Najednou bylo temno. Ticho.

Až když jsem přicházela k sobě, slyšela jsem ten nekonečný hluk. Lidi řvoucí jeden přes druhého. Někteří byli až hysteričtí.
Něco praskalo a v dálce byla slyšet siréna. Pod hlavou jsem cítila něčí ruku. „Budeš v pořádku." Utěšoval mě vzdálený ženský hlas.

Sirény zesilovaly a ostatní hluky také.
Bolel mě pravý bok, levý loket a hlava. Pravou rukou jsem si sáhla ke spánku a přejela jí lehce až k lícní kosti.
Nemusela jsem se ani dívat, abych věděla, že mám prsty od krve.
Cítila jsem, jak projížděli teplou lepkavou tekutinou.

„Jak se jmenuješ? Slyšíš mě? Můžeš odpovědět?“ naléhal hlubší pánský hlas. „Záchranáři už jsou tady. Vydrž zlato.“ utěšovala mě žena, která mi podpírala hlavu.
A pak mi to konečně došlo.
Lin! Prudce jsem se zvedla. Všechno mě zabolelo, píchlo mě u žeber a roztepalo se mi v ráně na čele. „Ne! Nehýbej se. Musíš být v klidu!“ upozorňovali mě vyděšené hlasy mých zachránců.
„Musím za sestrou! Musím ji najít!“ Vše jsem měla rozmazané a trochu, jako v mlze, ale naše auto jsem viděla zcela jasně. A v něm svou sestru. Proč ještě není venku?!
„Musím jí pomoct! Proč tu všichni jen stojí?“ řvala jsem se všech sil, ale hlas mi přeskakoval. Proč jí nikdo nepomáhá?!
Ačkoliv jsem se ze země zvedala rychle, až moc vzhledem k mým zraněním, scéna kolem mě, jako by zpomalila.
Hlasy jsem slyšela zase z dálky. Lidé se najednou pohybovali, jako ve zpomaleném filmu. A nejpomalejší ze všeho byl pohled, který se mi naskytl. Moje milovaná sestra uvězněná v autě, zmatená, od krve a bušící pěstmi o okno. Myslím, že se dívá na mě a volá OLIV! OLIV!.

Když jsem se k ní rozeběhla, ozvala se rána a přední část auta se ocitla v plamenech. „NE!“ nesl se vzduchem můj pronikavý výkřik. Jen na chvilku jsem se zastavila, abych se mohla rozběhnout ještě rychleji. „LINDO!“ natáhla jsem k ní v běhu ruce, jako bych ji mohla z takové dálky zachránit. Jako bych ji mohla chytit, obejmout a už nikdy nepustit.
Přiběhla jsem až k ní a snažila se otevřít dveře. Byly ale zaseklé.
Zatím, co já začínala panikařit, Linda vypadala, že je smířená s tím, co přijde.
Dívala se na mě tím klidným výrazem. V očích měla slzy, ale také spoustu lásky. Usmála se. „Jsi moje vlaštovka.“
Nebo mám alespoň pocit, že tohle řekla. Ruku položila na okno a čekala, až udělám to samé. Přesně tak jsme se loučily už jako malé holky.
„NE! LIN!“ řvala jsem a pěstmi bušila do skla. Doufala jsem, že se rozbije. „NE!“ opakovala jsem a vztek ve mně rostl.
Obraz se mi začínal přes příval slz rozmazávat. Viděla jsem ale, jak rychle se mi sestra vzdaluje. Něco mě táhlo pryč.

„NE!“ vykřikla jsem a trhnutím se posadila. Kolem mě jen černo černá tma. Sirény a můj vlastní křik se postupně vytrácel v dáli. „Lindo?“ vykřikla jsem naposledy. Ještě trochu zmatená jsem se rozhlížela kolem a doufala, že mi tma nějak odpoví.
Byl to jen sen. Byl to jen sen! Uklidňovala jsem sama sebe. Je to dobrý, byl to jen sen!

Dech jsem měla zrychlený a srdce jako by chtělo proskočit z těla ven.
Plíce mě ještě pořád pálili a krom únavy jsem cítila i tu ničivou sílu uvnitř sebe. Nebyl to jen sen. Byla to debilní vzpomínka. Prsty rukou jsem si protřela oči a pak jsem pomalu pravou rukou sjela na stranu, abych nahmatala starou jizvu. Debilní minulost.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Spalující minulost : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Minulost
Předchozí dílo autora : V plamenech

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
Teeney [12], Rezavá Plechovka [10]
» řekli o sobě
Severak řekl o Dívka v modrém :
taková legendární pokémonka. Byl jsem na ní docela zvědavý co je zač, pak jsem se s ní potkal jenom jednou skoro doslova jen z rychlíku.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Apple MacBook

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku