Poslední, co si Sofie pamatuje, je runda od toho divnýho týpka na baru. Spolu s mobilem najde v kapse pár drobných, papírky a kalhotky. Nejsou její a je jí to jedno.
přidáno 28.03.2021
hodnoceno 1
čteno 171(5)
posláno 0
2

Je rád, že si Emma našla kamarádku.
Nedalo se, nevšimnout si, jaký vliv na jeho dceru měla. Začala se jinak oblékat, česat, mluvit, tvářit, zkrátka, měnila se před očima.

A Emma ... měla kamarádku. Přesně takovou, úplně jinou, než byla ona sama.

Například, Sofie nestíhala. Nestíhala, vlastně vůbec nic. Závod s časem byl její životní styl.
Na rozdíl od Emmy - přesné, jak hodinky a přesně v tolik, v kolik se řeklo, také stála u domovních dveří a trpělivě mačkala jediný zvonek tam. Nepřekvapilo ji, když Sofie vyběhla na balkon, pouze v podprsence a kalhotkách a s nešťastným výrazem ve tváři oznamovala, to její „Sorry, …nestíhám kočko".
Zvykla si a nikdy Sofii nic nevyčítala. Odevzdaně si vzala z pod rohožky klíč a šla pomalu nahoru. Hned pochopila, že její kamarádka, neví, pardon, nemá co na sebe. Ta si zrovna svlékala kalhoty a otráveně s nimi mrskla na zem. Koukla na Emmu, změřila si jí od hlavy, až k patě a zakoulela velkýma očima. Tak takhle, s Tebou nikam nejdu a vzápětí už, házela směrem k Emmě nejrůznější svršky. Netrvalo dlouho a Emma si prohlížela v zrcadle někoho, kdo sice vypadal jako ona, ale přesto úplně jinak. Kromě bot na sobě neměla nic ze svého obvyklého šatníku. Až, když Sofie po makeupu, řasence, linkách, tvářence, rozjasňovači odložila i rtěnku, byla se svojí prací spokojená.

Bylo to perfektní. Obě byly perfektní.

Emma se nejistě usmívala na svůj odraz v zrcadle. Ta dívka se jí moc líbila. Ten den svlékla oblečení co měla na sobě a spolu s ním i své staré já. S úlevou a s pocitem lehkosti, to vše zahodila do popelnice.

Otec Emmy to nekomentoval. Neptal se. Uvědomoval si však, čím dál víc a čím dál častěji, jak mu přítomnost dcery chybí.
Večer, samotnému, před televizí. Zrovna, jako v tu chvíli.

Naopak Emmě nechyběl vůbec.
Nasávala atmosféru města, hltala neónové reklamy, opíjela se životem a ruku v ruce kráčela se Sofií, vstříc nočnímu dobrodružství.

Nemohly vědět, že ... . Anebo mohly?

Nechtěla se před Sofií shodit. Nechtěla, aby se jí smáli. Nechtěla, neuměla, nevěděla jak, ale zvládla to. Svého prvního panáka v životě vypije na ex. Připadá si krásná a volná - jen vzlítnout, mít tak křídla.
Neřekne Sofii, co zaslechla cestou na toaletu. Neřekne, i když z toho má špatný pocit. Ten zmizí stejně rychle, jako nesmělost a obsah další skleničky před ní. Ignoruje telefonát od otce a jedním kliknutím ztlumí vyzvánění svého mobilu.

Poslední co si Sofie pamatuje, je runda od toho divnýho týpka na baru. Spolu s mobilem najde v kapse pár drobných, papírky a kalhotky. Nejsou její a je jí to jedno. Netrpělivě vyťukává pin kód. Žádný signál. Sakra. Strčí telefon zpátky do kapsy. To stačí, vypadne odsud.

Naposledy se rozhlédne kolem sebe, ale to si jenom myslí.

Emma se doplazí o pár metrů dál pod strom a spíš než sebe, se snaží schovat svou nahotu. Není schopná postavit se, myslet. Stočená do klubíčka se klepe zimou. Je k smrti unavená. Možná umírá, napadne jí. Zavře oči, doufaje, že to tak není. Nemůže být. V duchu se modlí, prosí Boha o pomoc, o odpuštění. S rukama sepnutýma, jako při modlitbě usíná, padá do černé tmy. A… a pak ho slyší. Otce. Volá její jméno. Jenže, ona je tak slabá… křičí, ale vlastně nevydá ani hlásku. Odevzdaně tam leží a po tvářích jí stékají slzy.


Mezitím Sofie lomcuje klikou.
Nevěří, že je zamčeno. Má toho všeho dost. Zlostně kope do dveří, jako by si tím chtěla ulevit. Moc to nepomáhá. Zadýchaná se opře zády o zeď a pomalu se po ní sesune na zem. Cítí vztek a úzkost, což jí stahuje přesně tam, kde už jednou byla. Zkontroluje pro jistotu mobil. Bez signálu. Musí něco dělat.
Prohledá šatní skříň, každou kapsu i krabice od bot. Nic. Přece tu musí být. Už se ani nenamáhá dávat věci zpět. Vyhazuje vše, co ji přijde pod ruku. Netrvá dlouho a místnost je obrácená vzhůru nohama. Klíče nikde. Má panikařit? Ne..to bude v pohodě, nic se neděje, uklidňuje sama sebe cestou na záchod. Je to jediná místnost, kde ještě nebyla. Otevře a chvíli jí trvá, než potmě nahmatá vypínač a pak …….
nemůže odtrhnout oči, od toho, co vidí.
přidáno 28.03.2021 - 12:10
To nebude večerníček...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Křičet potichu 2.díl : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Pouhý to okamžik
Předchozí dílo autora : Křičet potichu 1.kapitola

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Ammes, Idara
» narozeniny
Lea [14], Spring [14], Draugen [14], elinka007 [10], timelady [6], Keyance [9], jjkapo [8], Shaylin [8], anicun [1]
» řekli o sobě
Erien, potulný bard řekl o Severka :
Hvězda naděje.....její světlo neroste ani neslábne....Je neměnou skutečností. Její slova dokáží vnést světlo i do těch nejtemnějších chvil.....Velmi si vážím jejího přátelství E
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Apple MacBook

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku