Křičet potichu 1.kapitola

Sofie otevře oči.
Probudí se zimou, přestože má na sobě to samé, jako venku. Bundu, džíny, dokonce i boty. Nemá nejmenší tušení kde je.
Posadí se na bílé kožené sedačce a rozhlédne kolem sebe. Pár minut trvá, než v zatemněném pokoji rozezná alespoň obrysy nábytku. Otevře okno, jediné u kterého zvládla vytáhnout roletu a nadechne se čerstvého vzduchu. Po zádech jí přeběhne mráz, jako kdysi u nich.
To ráno vyšla na balkon a dva a půl metrů pod ním, na trávníku ležela její matka. Mrtvá. Ne… mrtvá nebyla. Opilci mají štěstí. Proto nesnáší výšky a svou matku taky, To kvůli ní táta odešel. Sofie ví, že se nevrátí, ale stejně si ještě někdy představuje, jaké by to bylo. Všichni tři zase spolu, vysmátí jako na fotce, kterou má pečlivě schovanou. Všechny ostatní, kde byl táta, máma spálila. Dávno k ní ztratila sebemenší respekt a nejenom svým outfitem to dávala jasně najevo. Máti nezajímala. Ani její piercing, ani červeně obarvený vlasy, ani další tetování. Má to gratis. Chodí s klukem, který maká v tetovacím studiu Sabotage a ještě se Sašou, no a někdy s Danem. Sex s ním, je z těch tří, jednoznačně nejlepší, což je dost zvláštní, vzhledem k tomu, jaký sebestředný idiot to je. Možná právě proto. Žádný city, jen chemie. Jinak chlapy, vztahy moc neřeší. Hlavně nebýt doma.
Probudit se v cizím bytě, není tedy pro Sofii nic nového. Je zvyklá na hodně divoké mejdany. Zarazí jí však to … to nic, co z okna vidí. Všude Les. Kam oko dohlédne. Musí přimhouřit oči, aby v dálce rozpoznala silnici. Možná dálnici. Ano, určitě dálnici. Tím pádem je někde v prdeli a Emma samozřejmě taky.
Netuší ještě, jak blízko od pravdy

Emma brečí.
Brečí od té doby, co se probrala v lese … nahá.

Sofie zahájí průzkum bytu.
Všude po zemi se válí prázdné láhve, hromady špinavého prádla a stohy zašlých časopisů. Instinktivně jde do kuchyně. Vody se napije přímo z kohoutku a dveře lednice přibouchne hned, jak je otevře. Ten příšerný smrad cítí ještě dlouho poté. Kromě nedokouřeného jointa nenarazí na nic, co by ji zaujalo. Má kocovinu a ,,vokno“. Ohlušující ticho narušují pouze ručičky starých dřevěných hodin visících na stěně. 7:26. Ten pravidelný zvuk jí leze na nervy.
Musí zavolat Emmě.

Emma je zodpovědná, svědomitá studentka střední ekonomické školy, zkrátka trapná šprtka. Takhle nebo nějak takhle by se o ní vyjádřili ostatní spolužáci. Žádné neomluvené hodiny, žádné průšvihy, žádné kamarády. Nikam nechodí. Veškerý čas tráví ve svém pokoji. Učí se, čte nebo sní - o sobě, úplně jiné, někde úplně jinde. U nich doma se žilo dle přesně určených pravidel, která zavedl otec. Vše má svůj řád. Každý večer sejde dolů do obýváku a sleduje s otcem zprávy. Politika jí vůbec nezajímá. Jde jí o to, být s ním a těch čtyřicet minut, kdy poslouchá jeho komentáře k dění tady i ve světě, je vlastně celkem šťastná. Jinak s ní otec nijak zvlášť nemluví. Vlastně ani s matkou.
Dalo by se říct, úplný opak Sofie. Kdyby se nepohybovala v její společnosti, nikdo by si jí ani nevšiml. Nenápadná šedá myška. Mluvila tak potichu, že jste ji museli opravdu pozorně poslouchat. Za to, ale nikomu nestála..
Na rozdíl od ní, si Sofie už na zakládce dělala, co chtěla. Spolužačky ji záviděly. Polorozpadlou prvorepublikovou vilu v Dejvicích, matku furt na mol, i hadry, koupené z peněz od táty. Sofie mu nikdy neodpustí, že ji tam nechal s ní.

Seznámily se v obchoďáku.


Emma stála ve frontě
před kasou a pozorovala tu výrazně namalovanou holku v síťovaných punčochách, krátké sukni a kanadách, jak živě gestikulovala s pokladní. Informace, že slečna nemá na zaplacení se ve frontě brzo donesla až k Emmě. Neví proč to udělala, ale prodrala se úzkou uličkou k Sofii a mlčky jí podala stokorunovou bankovku. Sofie si ji nechápavě vezme. Chce něco říct, ale Emma si už razí cestu mezi ostatními zákazníky zpět na své místo. Ve vzduchu je cítit jisté zklamání. Těšili se na scénu, která by u pokladny jistě následovala a jenž by přikrášlenou mohli později doma vyprávět.
Sofie seděla na lavičce. Kouřila a čekala na tu divnou. Možná patří k Jehovistům? Podle toho co měla na sobě, by to tomu odpovídalo. Co je jí po ní sakra? Mohla by se vypařit. Ale čekala dál.
Emmu, o sto korun chudší, ani nenapadlo, že tu dívku, ještě někdy spatří. Tlačila před sebou nákupní košík a spořádaně ho vracela mezi ostatní ve vestibulu před vchodem do krámu. Překvapeně vzhlédne, když na ni Sofie zavolá.

Ty dvě neměly nic společného. Ty dvě byly od té chvíle stále spolu. Až do teď.