přidáno 04.12.2020
hodnoceno 3
čteno 37(3)
posláno 0
O chvíli později stojíme shluklí blízko jezera a po očku pozorujeme vysokého kostnatého muže se zjizvenou tváří, který si naši zoufalou skupinku zkoumavě prohlíží. Obchází jednoho po druhém a na každém chvilku spočine pohledem. Hodnotí, zařazuje si nás, zatímco my se klepeme zimou.
Ostrý poryv větru mi vrhne do očí prach. Začnu slzet. Ne nadarmo mají místní obličeje obmotané tlustými bavlněnými šátky a zraky skrývají pod brýlemi z plexiskla. Hřejí si ruce nad neposednými plameny a vrhají na nás škodolibé pošklebky.
„Umí někdo z vás střílet?“ položí otázku zjizvený.
Odpovědí mu je ticho.
Nejistě se rozhlédnu vlevo, vpravo. Nechce se mi lhát, zároveň však na sebe poutat pozornost.
„No?“ zvedne muž hlas a probodne mě přísným pohledem. Má šedožluté nekompromisní oči a jde z něho strach.
„Já ano,“ polknu nejistě. Uniforma o mě prozrazuje víc než tisíc slov. Proč mi sakra neumožnili se převléci. Mohla jsem splynout s davem. Takhle naprosto debilně vyčnívám.
„Městská stráž?“ podiví se. „Co jsi provedla? Pokud vím, tak ke mně zpravidla posílají špatně placenou chátru z okraje, málokdy zaměstnance města.“
„Pocházím z okraje,“ přiznám neochotně.
„Takže podvodnice, jako všichni ostatní.“
Jen pokrčím rameny.
„Na něco jsem se ptal,“ ztvrdnou mu rysy. „Tady jsi v armádě. Tady se mluví nahlas a nadřízeného oslovuje pane.“
„Ano, pane,“ zahučím. Nechci provokovat.
„Dobře, vyzkouším si, jestli tě tam vůbec něco naučili. Vy ostatní se zařadíte do záklaďáku. Nafasujete si hadry, výstroj a půjdete se nažrat. Za rovnou hodinu vás chci vidět pod vlajkou,“ máchne pravicí k vysoké tyči, na níž plápolá kapánek opršelý prapor Nazairu – ornament zlaté květiny v černém kolečku.
„Ano, pane,“ ozve se zhruba z třiceti úst. I ostatní začínají rychle chápat pravidla. Netouží po problémech. Tuší, že cena života je tady daleko nižší a nikdo se s nimi mazat nebude.

***

Železná palanda, kousavá deka slisovaná z odpadní vlny a proležená matrace. Jedna vedle druhé, vyrovnané tak, aby se příliš neplýtvalo místem. Mezi nimi úzká ulička. To je teď můj nový domov.
Hodím na volné lůžko zelený vak s nafasovanou uniformou a znaveně usednu hned vedle. I v Gubacakově kontejneru bylo víc místa než tady. Vzduch je tu cítit kyselým potem a spalovanou naftou z agregátů, které vyrábí teplo a světlo.
Rozhlédnu se kolem sebe. Na protější posteli sedí žena kolem čtyřicítky a srká z hliněného ešusu horký pokrm. Na nohách má zpola rozepnuté kanady, přes sebe ledabyle přehozený vojenský kabát. Pod očima já tmavnou kruhy z nevyspání a delší fialové vlasy připomínají zcuchanou plst.
„Koukám, že dorazila další várka zelenáčů,“ ušklíbne se a nabere plnou lžíci husté polévky.
Pokývnu jí na pozdrav. Už je to tady. Další představování v novém kolektivu. Ach jo.
Některé další dívky a ženy z busu, se zabydlují kousek ode mě, až je brzy celý stan plný.
„Odkud jsi?“ položí otázku rozcuchaná a výhružně zabodne do vzduchu lžíci. Kapka polévky jí stříkne na halenu, pod kterou se rýsuje masivní poprsí.
„Z Orbenu.“
„Já z Kyrany, chtěli jsme odtud utéct s mužem na Mazur, ale nepovedlo se. Dostali nás dřív, než se nám podařilo našetřit na letenku,“ praví hořce.
„Na Mazur?“ podivím se. „Proč?“
„Brzo to tu půjde do hajzlu. Nevěřím Bellanům. Začnou se tady roztahovat a válka se přesune i sem. Na Mazur je nikdo nepustí. Přistěhovalci tam mají vstup zakázán. Škodili by turistickýmu ruchu. Měli jsme s Radanem jasný plán. Stánek se zmrzlinou na pobřeží rudýho moře. Chtělo to jen vydělat dost peněz, aby se tam člověk dostal. Jenže jsme měli smůlu.“
„Já se toužila stát modelkou,“ vloží se do toho plačtivě štíhlá blondýnka v krátké sukni. „Jenže místo na molu jsem skončila u tyče ve strip-baru. Před týdnem tam dorazila šťára. Šéf jel v drogách a někdo ho prásknul.“
„Zasraný fízlové,“ odplivne si zamračeně rázná tmavovláska, která se mezitím pružně vyšplhala naproti na palandu. Je zhruba v mém věku.
Nenápadně se vysoukám z uniformy stráže a ve vaku hledám něco vhodného na převlečení. Čím dříve se těchhle hadrů zbavím, tím pro mě líp.
„No tebe myslím,“ zaútočí holčina s bujnou tmavou kšticí. „Prozraď, kolik jsi takových, jako jsme my, poslala do lochu?“
Nervózně polknu a bezradně se rozhlédnu okolo sebe. Všimnu si, jak všechny zanechají činnosti a upřou pozornost mým směrem.
„Jen ta největší špína vleze mezi chlupatý,“ ucedí čtyřicetiletá. Položí ešus na zem a výhružně se postaví. Je poměrně vysoká, postavou mohutná.
Sakra.
„Neměla jsem jinou možnost, potřebovala jsem prachy,“ pípnu sevřeným hrdlem.
„Lepší je podvádět a okrádat velkoměšťáky než udávat svoje,“ přimhouří žena zlobně oči a promne si pěsti. Má omlácené klouby, s místy strženou kůží.
Sakra.
Ze všech stran se ozve souhlasné zamručení.
„Chtěla jsem jen začít líp a jinak,“ pokusím se o chabou sebeobranu. Ovzduší ve stanu nehezky zhoustne.
Žena přijde až ke mně, namuchlá si moji halenu do pěsti a trhne vzhůru. Nezbývá než se postavit.
Chvíli si zíráme do očí.
„Tady rychle skončíš, to si zapamatuj,“ zasyčí. „Se zrádci tu děláme rychlej proces,“ napřáhne se k ráně.
Reflexy vycvičené tréninkem grapy mi naštěstí zafungují. Uhnu do strany.
Žena promáchne vzduchem a zavrávorá.
Rychle toho využiju, chvatem se vysmeknu ze sevření a na zápěstí jí nasadím účinnou páku.
„Au!“ zařve.
„Nevyhrožuj mi, umím se bránit,“ přimhouřím oči.
V té chvíli však povstanou další. Dívčiny, mladé i starší. Novicky v civilu i zkušenější vojandy, které dosud poklidně snídaly.
„Nedovoluj si na Gabu,“ zaječí zhruba šestnáctiletá holka s potetovanou oholenou hlavu, její nosní dírky zdobí dvě ocelové náušnice.
„Však my už ti to tvoje zrádcovstí spočítáme,“ seskočí z palandy tmavovláska, která celou situaci vyvolala. „Zasloužíš dostat pořádně na hubu.“
„Jo! Zbijeme ji,“ vřískne rozjařeně potetovaná.
Prudce couvnu, až se udeřím hlavou o rantl postele. Před očima mi zatančí rudá kola.
Čtyřicátnice využije, mojí chvilkové nepozornosti. Vytrhne se a uštědří mi tvrdou ránu do břicha. Udeřit umí, trefí se přesně na solar.
Zlomím se v pase a začnu lapat po dechu.
Tmavovláska nezaváhá ani na chviličku, a chce mě chytit za vlasy. Naštěstí je mám tak krátké, že jí to uklouzne.
Potetovaná se na mě navalí celou vahou těla a pokusí se mě strhnout k zemi.
Ztěžka dopadnu na postel, kde se skulím do klubíčka. Hlavu skryju za předloktím. Nemůžu popadnout dech. Do očí se mi derou vzteklé slzy. Ocitla jsem se mezi svými. Ocitla jsem se mezi nepřáteli. Pocit, že nikam nepatřím, se najednou vrátí a srazí mě na kolena. Orbeni mě odsoudili k smrti a moji vlastní mě teď zbijí.
Na moje žebra a záda začnou dopadat první údery. Plíce se mi trhají na kusy z horského vzduchu a mě nezbývá než bezmocně sípat.
Servou ze mě kabát, hodí ho na zaprášenou podlahu a začnou na něj šlapat. Bezcitně ničí to, co pro mě ještě nedávno bylo tolik důležité.

„Co se to tu děje?“ ozve se znenadání od vchodu.
Všechny ztuhnou.
Do stanu vstoupí zjizvený. Tváří se rozmrzele.
„Ptám se ještě jednou, co se to tu děje?!“ zopakuje. V hlase se objeví tichá hrozba.
„Ta nová provokovala,“ ozve se Gaba a urychleně se snaží zapnout pomačkanou halenu, která se jí při bitce rozepjala a napěchovat prsa zpátky do výstřihu.
Zjizvený na mě vrhne krátký pohled a pak se sehne k zemi, na které se povaluje zdupaný kabátek slavnostní uniformy. Zvedne ho do vzduchu a s čímsi chvíli zápolí. Poté odloupne malý odznak z klopy přední kapsy.
„Vyznamenání za statečnost,“ podiví se. „To je tvoje?“

přidáno 22.12.2020 - 12:19
Nebude to mít jednoduché. Byla na druhé straně. Pěkně si to vyžere.
přidáno 05.12.2020 - 08:53
človiček: Kdepak, se zachranovanim je konec...
přidáno 05.12.2020 - 03:24
Už máš nějaký představy o ilustraci? Skyca tužkou by k tomu byla dobrá ve formě frontového zápisníku nalezeného děvčátkem z Belanu,které bylo zachráněno ze sutin domu před zřícením vojandou v uniformě nepřítele.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/25 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/26
Předchozí dílo autora : Gana/24

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
človiček, Mlčeti Zlato, Z nitra
» narozeniny
Zvrhlík [13], Noisy [12], ScarLiam [6], so.human@centrum.cz [3], Damir [1]
» řekli o sobě
Lizzzie řekla o prostějanek :
podle mě je to něco jako druh anděla s šibalským srdíčkem:)..ale ona mi pořád nevěří...i když je mi jasný, že jenom chce, abych ji o tom neustále přesvědčovala:):P
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku