přidáno 03.12.2020
hodnoceno 9
čteno 250(4)
posláno 0
„Je padělaná.“
Do prdele!
Lidé, kteří vše zvědavě poslouchali, zatají dech.
„Padělání dokladů je trestný čin. Nepocházíte z města, jste ilegální přistěhovalec,“ seká nekompromisně slova jedno za druhým.
Mlčky hledím k zemi. Před chviličkou jsem se ocitla na vrcholu, teď cítím, jak ho pomalu opouštím a začínám sjíždět na dno propasti. Hluboké, temné a bezvýchodné.
Na maličký okamžik zariskuju pohled do sálu.
Hortův obvykle klidný pohled, najednou působí vystrašeně. Hort má málokdy strach. A teď se bojí.
Sakra, to nevypadá dobře.
Přejedu očima po ostatních. Ještě před chvílí jsem v nich četla sounáležitost jedné velké uniformované rodiny. Nyní se objevuje opovržení a tiché nepřátelství. Rodina o přistěhovalce nestojí.
Jak tak bloumám z jednoho na druhého, povšimnu si, že skupinku příchozích uzavírá důvěrně známá osoba.
Stisknu zuby a sevřu rty.
Stojí tam. Ruce v kapsách, v puse žvýká žvýkačku. V temných očích se zračí škodolibé uspokojení.
To on nejspíš našel moji ztracenou dokladovku. Projel ji policejní lustrací a pak mě prásknul.
Plamínek.
Sráč!
Stačila jediná neposlušnost, jediný vzdor jeho diktátu a odstřihl mě jako cenovku na zboží z výprodeje.
„Přiznáváte se?“ zahřmí mužův hlas. V ruce se mu objeví pouta.
Jen opět bezmocně pokrčím rameny a zabodnu pohled do země. Zrada pálí jako žhavý uhlík. Ještě nedávno se mi hrabal ve výstřihu a vykřikoval, jak perfektně se cítí v mojí blízkosti.
Hajzl!
„Opřete se dlaněmi o zeď. Nohy od sebe! Máte při sobě nějakou zbraň?“
„Ne,“ zavrtím bezmocně hlavou.
„Prohledej ji,“ přikáže kolegovi.
Cítím, jak mi po kůži putují dlaně v kožených rukavicích. Dneska je to moje tělo, které se prohledává. Dneska jsem já tady ten zločinec.
Pouta zacvaknou a do paže se mi zaryjí prsty. Smýknou se mnou, až málem upadnu.
„Chcete se k tomu nějak vyjádřit?“ podstrčí mi pod nos mikrofon jeden z reportérů.
Eh?
„Jen jsem se snažila…“ zajíknu se. Hlas mě moc neposlouchá, je toho na mne příliš „…snažila být užitečná,“ zadívám se bezmocně do kamery. Pak se naposledy rozhlédnu okolo sebe.
Moje krátké vystoupení vyvolá emoce. Čiré nepřátelství se promění v soucit. Muži a ženy ve slavnostních uniformách vrtí hlavou a začínají dávat najevo nesouhlas.
„Tohle se nemělo stát,“ zaslechnu za zády, když mě vyvádějí ven. Vlečou mě mezi sebou. Pánové v černém, se zaholenými krky, svírají moje paže každý z jedné strany.
Na kratičký okamžik se otočím.
„Ať tě odvedou kamkoliv, snaž se za každou cenu přežít!“ slyším naléhavý Hortův hlas. Vypadá zoufale.
Je mi to tak strašně líto. Je mi i líto jeho lítosti. Už tak to nemá jednoduché.
„Slib mi to,“ praví prosebně.
Je tak naléhavý, že mě donutí váhavě přikývnout.
Slibem člověk neublíží, i když třeba nebude v jeho silách ten slib splnit.


***

Soud proběhne rychle. Bez svědků a obhajoby. Prostě mi nějaký úředník v malé vydýchané místnosti přečte rozsudek, pak mě naloží do velkého obrněného autobusu a ve společnosti podobně postižených nás odvážejí za město.
Na rukách mám pouta a na klopě slavnostní uniformy stále připnuté vyznamenání za statečnost, což působí jako jeden velký špatný vtip. Sedím až úplně vzadu, pod malým zamřížovaným okénkem a zkoumavě pozoruju osazenstvo vozu. Těsně u vstupních dveří dřepí dva podsadití bachaři ozbrojení samopaly a tváří se nepřístupně.
Hned za nimi se na dvou železných podélných lavicích nalézají moji spoluvězni. Mladí i starší. Ženy na sobě mají ústroj servírek, prodavaček, uklízeček, pokojských, striptérek… Muži nejčastěji montérky špinavé od barvy nebo malty. V uniformě orbenské stráže jsem tu jediná.
Všichni mlčí a vystrašeně se okolo sebe rozhlížejí. Nikdo nám ani gestem nenaznačil, kam nás to vlastně vezou. Zda do lágru nebo k legii. Rozsudek zněl – deportace z důvodu identifikačního podvodu. Víc ani tečka.
Dozorci hledí kamsi do prázdnoty. Vypadají otráveně. Zbraně v jejich rukách však působí výmluvně. Když se někdo pokouší promluvit se spolusedícím, sjedou ho nepřátelským pohledem, pročež raději ihned zmlkne.
A tak jedeme mlčky. Cesta ubíhá velmi pomalu. Trvá to dlouho a reliéf krajiny se zvolna mění. Míříme k severu. Teplota klesá, nadmořská výška naopak stoupá. Někteří pospávají, jiným strach a stres z neznáma neumožní zavřít oči. Neuroticky podupávají nohama, chvějí se zimou nebo rozšířenými zraky hledí před sebe.
Pomalu přichází tma a vůz stále sviští po vyasfaltované silnici.
Zírám z okýnka a vztekle si koušu kůžičky u nehtů. Obloha potemní a nad obzorem začnou poblikávat první hvězdy. Vykutálí se i několik měsíců a jejich bledá záře mi připomene noci po Plamínkově boku.
Zaskřípu zuby. Nechala jsem si od něj všechno líbit. Poslouchala ho na slovo. Snažila se jej napodobovat. Být jako on. Stal se pro mě na chvíli velkým vzorem. Prolnuli jsme do sebe, napojili se jeden na druhého.
Pak stačil jediný mžik. A přítel se proměnil v odporného zrádce.
Možná to bylo proto, že nikdy opravdovým přítelem nebyl. To jen já ve své naivitě věřila, že je. Ve skutečnosti mu pouze dělalo dobře, jak ho žeru. Vzhlížím k němu. Udělám, co řekne.
Když jsem si jednou postavila hlavu, bezohledně mě prásknul a bez skrupulí odsoudil k smrti.
Vzpomenu na chladné doteky dlouhých prstů a jeho uvnitř sebe. Chce se mi řvát, vraždit, brečet, zvracet. Místo toho jen prázdně hledím před sebe.


***

Po dvou dnech nepohodlné jízdy, kdy najíst a napít dostaneme jen poskrovnu, nás utrmácené, vyhládlé a nevyspalé vyklopí uprostřed náhorní pustiny roubené ze všech stran vysokými horami. Jejich vrcholky pokrývají ledovce a nad ostrými skalisky krouží několik dravců. Před námi se modrá obrovské jezero, jehož hladina zrcadlí nebe bez mraků. Blízko břehu se tyčí několik podlouhlých šedých stanů, u nichž si muži a ženy v uniformách téže barvy připravují na ohništi něco k snědku.
Svítá. Vzduch je ledový, téměř mrazivý a krutě řeže do plic. Zároveň je však řidší než v nížinách takže se tu hrozně špatně dýchá.
Zalapám po dechu. Zakousne se do mě zima. Stále mám na sobě tenký kabátek určený pro slavnostní události a pod ním světle oranžovou košili. Tohle oblečení mě tu rozhodně nezahřeje. Ostatní na tom nejsou o moc líp. Mnohým holkám navíc chybí i ten kabátek a fialová kůže se jim ježí krupičkami husí kůže. Muži v montérkách tiše láteří a bezradně se rozhlíží okolo sebe.
Ozbrojení dozorci s tmavými kruhy pod očima nám neurvale naznačí, ať se dáme do pohybu.
Nezbývá než poslechnout.
Pohyb to ale není zrovna valný. Díky vzduchu, chudému na kyslík se vlečeme jako želvy s artritidou. Plíce žadoní o smilování a před očima se dělají tmavé kola. Nechápu, proč nás vzali zrovna sem? Copak neexistuje nějaké bližší a příjemnější místo? Nejspíš se nás chtějí co nejdřív zbavit. Tenhle stanový tábor může úplně klidně být i vyhlazovací.
Paráda.
přidáno 20.12.2020 - 21:17
Nine: Jj, jeto hajzlík. Díky za stálou přízeň.
přidáno 20.12.2020 - 21:15
Je to slaboch a svině. Neunes, že ho pustila k vodě. Je to ješita, těch je třeba se obávat. Je silnější díky němu. Díky nepřátelům získáváme vnitřní sílu. Objevil se tu zbloudilej čtenář. Pro dnešek končim.
přidáno 04.12.2020 - 16:26
Idara: Ahoj! Je pravda, že básničky jdou víc na odbyt, ale to je tím, že to zabere méně času přečíst a tak i reakcí bývá více. Fakt je, že pod tím "přečteno" Jsou jen zjevní (anebo i skrytí) přihlášení čtenáři. Ovšem tady lze číst (bez možnosti komentování) i nepřihlášen. Když jukneš na ten šedý proužek se svým jménem, tak u té zříceniny máš 11 (3). To první by měl být počet i nepřihlášených čtenářů.
Já taky nejsem odborník ani na poezii ani na prózu, jen tu využívám spíše básnické střívko. Jinde zkouším třeba i drabble povídky (sto slov) či veršované drabble.
Na pište-povídky je teď zadání drabble, pět povinných slov a vkládá se 24 hodin od zítřejšího poledne. Na libres (má také Lukio stejně jako liter) je zase poetická soutěž na téma Pod peřinou. Vkládá se do 7.12. A na písmáku do 16.12. je taky soutěž v poezii (ale byla i pro prózu) - už čtvrté kolo, ale vyhodnocuje se celoročně a je to o 3 poukázky na knihy. Tak snad něco vymyslím, pokud bude nápad, byť jen proto, abych netrhal partu (první dvě kola jsem chyběl, nechodil jsem tam.) Takže spíše pro tu radost ze hry se slovíčky. Měj se fajn a músám zdar! :-)
přidáno 04.12.2020 - 15:11
shane: Díky za kuk.
Koukám, že se tady sdílí převážně básničky :D.
K těm já nemám moc, co říci, jelikož se v poezii vůbec nevyznám.
Každopádně, pokud to projedeš a zanecháš nějakou stopu, budu moc ráda.
přidáno 04.12.2020 - 15:06
Asi se časem poohlédnu po předchozích dílech, abych byl v obraze! A to jsem tu zatím četl prózu jen u pár lidí...:-)
přidáno 04.12.2020 - 11:27
slavek: :)
přidáno 04.12.2020 - 05:35
Bašta. Po včerejší práci do večera dnes po ránu dva raníčky.
přidáno 03.12.2020 - 23:16
človiček: :)
přidáno 03.12.2020 - 22:54
Příběh se mění v drama, nicméně líčíš to přesvědčivě. Tuhle knihu jednou budu mít v ruce i kdybych ti jí měl sám nechat svázat.Samozřejmě že ti jí věnuji jako malé poděkování za inspiraci.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/24 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/25
Předchozí dílo autora : Gana/23

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
s.rayz.ka [14], Axol [14], kayla [12], -GZ- [9]
» řekli o sobě
Severka řekla o black.heart :
Má srdce, ve kterém kvetou černé kopretiny....omamně voní, zůstává svá...moc si vážím našeho přátelství květinko ;)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Iphone 13 Pro

Na velkém iPhonu 13 Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku