TITANIC

Píšu si to své blues.
Které sice neslyšíte.
Ale já ho cítím, tedy tu
bolest v ní obsaženou.

Ten bol si do té své
němé melodie, promítám.
Něco si pořád vyčítám.
Cítím ten zmar, proč jsem
zde, kdo mne takto nakreslil.

Baví se na můj účet, rozdal my
nějaké karty ale zapomněl my
říci jaká hra, se to tu vlastně hraje.
Proč stále prohrávám a to že
hrajeme o kusy svých těl. To řekl
jako jaký si detail, až na samotném
konci pointy.

V tuto chvíli tu sedím karty v puse
mám, jsem bez rukou, a prý musím
dále hrát. Tak tedy hraji tu hru a vsázím
svoji hlavu, prohrál jsem i ji. Torzo bez
života, je tu ticho nikdo už nevydá ani
hlásku. Hrál o své tělo nic už neměl tak
je němý, trochu mrtvý na máry připravený.

Takže už není komu chybí, jeho start je už
dávno pryč, jeho cíl už dosažen. S příchutí
dosti drsnou, příběh který stal se ale možná
je to jen fantazie, která tu stále kolem obchází.

Odcházím od frází odcházím do příšeří. Tam
je my dobře lehce, nic už nepovím jen poslouchám
jak ten svět ty svoje příběhy a lekce všechny vypoví.

Moje tvář se za ty roky změnila, díváš se do zrcadla
na fotky tvého mládí, jsem to stále já. Nebo je to ten
co je my podoben, vezmeš si hřeben a začneš česat
ty imaginární kadeře. Někdo zaklepe na dveře, je to
on ten mladý co byl tady a už někam zmizel. Povíš
tak pojď dále, nechceš býti zase já, já ti své žezlo
ochotně dám. Začni zase od začátku ale už to nespleť,
hraj ten život jako kdyby, poslední už měl býti.

Fantazie nevyčerpatelná, učitelka všech předmětů.
Ale je i křehká, jde ji lehce rozbít a pak ji nikdy nemýt.
Takto ochuzen žít jen tu realitu, která je mnohdy tak
těžká že nejde ji ani nésti. Žádné štěstí se nekoná
možná jen nějaké střípky potkáš, ale život je sousto
které do pusy si vkládáš, abys neměl hlad.
Co tedy dále zbývá, dále tou lodí plouti i když na boku
má nakreslené jméno Titanic.