Moje soutěžní povídka,která docela mezi básníky zabodovala. Taková oddychovka na léto, možná i další čtenáře potěší...
přidáno 24.06.2008
hodnoceno 6
čteno 914(25)
posláno 0
Bylo mi krásných dvacet let, když se odehrál tento příběh. Dnes, téměř po třiceti letech se na vše dívám zcela jinak. Ale tenkrát…

Psal se rok 1974. Doba hluboké totality a normalizace, kdy největším výkřikem techniky byla počínající výroba barevných televizorů. O nějakých dalších vymoženostech dnešní doby, jako jsou mobilní telefony a počítače, nebylo vidu ani slechu. Na silnicích se proháněly kromě domácích škodovek také trabanty – lidová vozítka z NDR. Právě takový trabant jsem krátce vlastnila i já. Dostala jsem ho od rodičů po maturitě, abych měla na čem pilovat řidičské zkušenosti. Autíčko bylo bílé, s tmavě červenou střechou a v rodině se vkrátku vžilo pod milým názvem „muchomůrka“.

V parném letním podvečeru jsem odvážela svoji kamarádku do vzdálené vesnice. Společně jsme předtím byly na zábavě, pak ještě u její spolužačky. Náročný večer, noc i den. Moc jsem se těšila, na to, až otevřu vrata u zahrady, zaparkuji „muchomůrku“ a uložím se do svého pelíšku.

„Tak ahoj“, loučila jsem se s Jitkou před jejím bydlištěm.
„Nechceš jít ještě na kafe, Martino?“, lákala mne Jitka.
„Promiň, ale myslím, že jsme si společně užily kafe i jiné zábavy dost a dost. Mám před sebou ještě padesát kilometrů domů a moc se těším do postele…“, s omluvou jsem odmítala.
„Já taky nejspíš půjdu asi spát“, ubezpečila mne Jitka.
„Ale zábava to byla skvělá, co říkáš?“
„Za čtrnáct dnů to zopakujem… Už dlouho jsem si tak dobře nezatancovala a nepobavila se, jako tady na zábavě. To víš, městská holka. Tam je to jiné. Ale bylo to moc fajn“.
„A který se ti líbil?“, zkoumala Jitka.
„No vždyť víš. Ten černovlasý kudrnatý. Ale byl takový nesmělý, moc mě to bavilo. Zatím jsme se nikam nedostali, ale snad tu bude i příště. Je to příjemný kluk“.
„No, jo. Jarda ze sousedství. Příjemný a milý, to máš pravdu. Ale jinak ho neznám, tak uvidíme příště! Teď se měj a šťastnou cestu!“.
„Ahoj a pozdravuj vaše!“, otevírala jsem dveře trabantu a usedala za volant.

Ve zpětném zrcátku jsem viděla mávající Jitku. Zatroubila jsem na pozdrav a zařadila pákou pod volantem další rychlostní stupeň. Bylo horko, až do večera krásný slunečný den. Projížděla jsem okresní silnicí mezi vesnicemi. Z obou stran pole se zlatavou pšenicí a nikde ani živáčka. A pak to přišlo. Uslyšela jsem podivné zaharašení a moje „muchomůrka“ trošku poskočila.

„Proboha, co to je?“, vyděsila jsem se. Ale nic se nedělo, trabantík se sunul svojí rychlostí dál. Oddechla jsem si, ale jen na chvilku. Po pár metrech se zaharašení, doprovázené škytáním motoru a poskakováním auta, zopakovalo, teď už výrazněji. Zkusila jsem přidat plyn. Ale nic. Naopak, škytání se ozvalo znovu a motor zhasl. Moje snahy znovu nastartovat se minuly účinkem. Zůstala jsem stát na okresní silnici, lemované z obou stran příkopem a rozsáhlými lány obilí, kde jsem po celou dobu nepotkala ani jedno auto. Do nejbližší vesnice nejmíň dvacet kilometrů.

Vystoupila jsem z auta a posadila se do příkopu. Začala jsem přemýšlet, co budu dělat. „Asi mi nezbude nic jiného, než si dát ten pochoďák a dojet domů autobusem nebo vlakem. Ale chvilku počkám. Třeba budu mít štěstí a něco pojede…“, uvažovala jsem. Pohodlně jsem se usadila do příkopu před boční stranu svojí „muchomůrky“. Pomalu se mi začaly klížit oči…

„NE, NE!!“ , slyším svůj hlas odkudsi z dáli. Po okresce se řítí kamion. Je tak široký, že se mé „muchomůrce“ určitě nemůže vyhnout. Snažím se vstát, ale mám strachy tak těžké nohy, že to prostě nejde. Pak jen zírám a oči se mi rozšiřují hrůzou. Projíždějící kamion muchlá moje auto pod sebe a změní jej na kupu trsátek. Vnímám jen slzející oči a svoji bezmoc. Po chvíli cítím, jak se mnou někdo třese.

„Slečno! Je vám něco? Stalo se vám něco? Proč pláčete? Slečno, probuďte se!“, opět mi někdo cloumá ramenem a já otevírám oči. Zarostlý mladík v šortkách a tričku. Neubráním se slzám.

„Mucho…. muchomůrka“, snažím se mezi vzlyky dostat ze sebe nějaké slovo.
„Muchomůrka? Kde by se v příkopu vzala muchomůrka? Hele, nedělej si ze mne srandu. Stalo se ti něco? Potřebuješ pomoct? Vzbuď se konečně!“, opět mi zatřásl ramenem a já teprve teď opravdu procitla.

„Kde to jsem? A kdo jste vy a co tady děláte? A to všechno – byl jen sen?“, začínám se usmívat, když vidím svoji „muchomůrku“ před sebou. Přítomnost mladíka mne ale trošku děsí. Takový zarostlý, neupravený. (Panebože, aby to tak byl nějaký násilník), napadá mne.

„Já co tady dělám? Našel jsem tě plačící a zřejmě i tvrdě spící v příkopu. To tady dělám. Motorka mi stojí tamhle u lesíka a jestli mi hned neřekneš, co se stalo, tak namouduši na ni sednu a odjedu!“, striktně mi vysvětlil neznámý.

Pochopila jsem, že nějaké vyhýbavé odpovědi mi v mé situaci nepomohou. Ukázala jsem prstem na trabanta. Pochopil.
„Jo, muchomůrka, to je tohle autíčko? No opravdu tak vypadá. Tak se podíváme s čím marodí, a pokusíme se ho uzdravit, co říkáš?“.

Přikývla jsem, Stejně mi nic jiného nezbývalo. Neznámý otevřel přední kapotu.

„Hm. Svíčky jsou v pořádku, žádná hadice není vypadlá, ani prasklá, nikde nic neteče, je to divné“.
Posadil se za volant a pokusil se nastartovat. Marně. Motor jen lehce zaškytal a autíčko poskočilo.

„A co benzin? Máš dost benzinu?“, zeptal se.
Pokrčila jsem rameny. Moje technické znalosti kromě řízení auta byly téměř na bodu nula. Věděla jsem jen, kudy se do nádrže čepuje benzin.
„Trabant má přece rezervní nádrž! Vidíš – tady ten obrtlík dole? Ten stačí otočit na druhou stranu a máš pět litrů na dojetí, víš?“ .

Můj neznámý se sehnul na sedadle.
„Jenže, ty už na tu rezervu jedeš, takže zřejmě tam asi nebude ani kapka“, konstatoval suše. Teprve teď jsem si uvědomila, že auto jsem půjčila kamarádům na zábavě, kteří chtěli jít něco nakoupit a chtěli se i svézt. To, že přehodili na rezervu, mi samozřejmě ti dobráci neprozradili…

Mladík opět vystoupil z auta, otevřel kapotu a zasunul měrku benzinu do nádrže.
„Jak jsem řekl. Ani kapka“, konstatoval, když vytáhl měrku zcela suchou.
„Tak co uděláme? Máš rezervní kanystr?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Proboha umíš vůbec mluvit? Na každou moji otázku jen kýváš nebo vrtíš hlavou. To se mě bojíš, nebo co?“.

Zase jsem se nezmohla na slovo a přikývla jsem. Rozesmál se.
„Tak ty si myslíš, že jsem nějaký lump či co? No to bych věděl, co si vybrat. Takovou němou vílu, která není schopná mi říct ani jak se jmenuje? No to bych toho pobral!“.
Smál se nahlas a ze mě konečně vypadlo: „Martina“.
„Ó děkuji dámo. Michal“, opětoval.
„Tak jak to vyvedem? Pojedeš se mnou na motorce k pumpě do vsi? Snad si tam někde od kamaráda nějaký kanystr vypůjčím…“.

Nedokázala jsem překonat svůj strach. Jo na motorce, dvacet kiláků, kolem lesa – brrr. Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak dobře. Já zapomněl, že vypadám jako vandrák. Byl jsem tady na čundru, víš? Pojedu tedy sám a musíš mi věřit, že se s benzinem vrátím! Počkáš v autě?“.

Přikývla jsem. Začínalo být trochu chladno, stmívalo se. Zamkla jsem se ve své muchomůrce a jen sledovala, jak Michal odjíždí na motorce. „Snad se vrátí“, honilo se mi hlavou. Jinak se tady vyspím do rána a pak budu muset opravdu pochodovat po svých. Probudilo mne až blikající světlo blížící se motorky a Michalovo klepání na okno.

„Jsem tady, má němá vílo! Jdeme na to?“
Vystoupila jsem z auta, ale stála jen u dveří. Dvacet litrů specialu mix zahučelo do nádrže na to šup.
„Tak. Zkus nastartovat Martino!“, slyšela jsem Michala, který zavíral kapotu. Otočila jsem klíčkem a motor naskočil. Byla to pro mne opravdu rajská hudba. Pootevřela jsem okénko a zeptala se:
„Kolik to stálo? Co ti dám? Ale stejně u sebe nemám ani korunu, musel bys mi dát adresu…“.
„No ne, taková dlouhá věta, to je u tebe výkon!“
„Víš co? Ber to jako dárek. Peníze od tebe nechci. Ale něco bych si přece jen vzal…“
Začala se mne zase zmocňovat hrůza. Snad to vycítil, když s úsměvem pokračoval:
„Neboj, ublížit ti rozhodně nechci, Ale líbíš se mi, přesto, že jsi tak ustrašená a skoro němá. Ještě nikdy jsem takovou dívku nepotkal a vůbec by mne nenapadlo, že se mě budeš bát. Ale abych se vrátil k mému požadavku. Všechno to bude za hubičku, chceš – li. Ale ne takhle.Vystup prosím…“.
Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem sebrala odvahu a z auta vystoupila. Michal mne vzal kolem ramen a dlouze mne políbil. Rozhodně mi to nebylo nepříjemné.

Zkoprněle jsem poděkovala za poskytnutou službu. Michal mi ještě napsal na papírek svoji adresu (to proto, abych věděla, kde ho mám hledat, až se ho přestanu bát, jak řekl). Ve zmatku jsem mu prozradila, že za čtrnáct dnů budu zase na zábavě u kamarádky a on přislíbil, že také přijde. Pak jsem nastartovala svoji „muchomůrku“ a už bez problémů dojela domů, kde jsem se kolem půlnoci konečně schoulila ve svém pelíšku. Dlouho trvalo, než se mi podařilo usnout. Michal se mi stále honil hlavou.

K setkání na čtrnáct dnů však nakonec nedošlo. Osud to zařídil zcela jinak, protože právě v tento den D jsem byla převezena do nemocnice s akutním zánětem slepého střeva. Když jsem se snažila probudit po operaci, cítila jsem, jak mne kdosi plácá po tvářích a doprovází to slovy: „Probuď se má němá vílo!“ Nejdříve jsem myslela, že se mi to všechno jen zdá a že je to pouze halucinace následkem narkózy. Ale když lékař svůj požadavek zopakoval hlasitěji a přidal i moje jméno, namáhavě jsem otevřela oči. Stál tam. V bílém plášti, prostě Michal…

„No je to dost, už máš naspáno, ne?“, Usmíval se, když viděl, že jej poznávám.
„Vidíš, a to jsem chtěl dneska jít na tu zábavu!“
„Já taky Michale… “
„Tak víš co? Zábavu necháme na příště. Teď budeš odpočívat, abys byla brzo fit. A už se mě nebudeš bát – slib mi to!“.
Přikývla jsem. Oči se mi zalily slzami. Nevím, zda bolestí po operaci, nebo díky tomu, že jsem se zcela náhodou setkala se svým zachráncem, který mne vlastně zachránil už po druhé.

Po propuštění z nemocnice jsme se s Michalem začali scházet. Byla to láska tak říkajíc „na druhý pohled“, neboť teprve v nemocnici jsem pochopila, že ten ježatý a veselý kluk se mi opravdu líbí. Po dvouleté známosti následovala svatba. Dnes máme dvě dospělé děti a na svoje kuriózní seznámení u krajnice okresní silnice, za které vlastně mohl trabant, často a s úsměvem vzpomínáme.

přidáno 04.01.2009 - 21:08
Moc prózu nečtu, ale tohle mě vážně baví.Proč nenapíšeš knihu?Tu bych siurčitě
přečetla.Z"tuctových"témat bývají i bestselery.
přidáno 03.07.2008 - 17:24
jako vždy super, opravdu oddychovka
přidáno 29.06.2008 - 07:53
Tak tenhle příběh je přesně moje gusto!!!
A krásně napsán.... pro moje čtení prostě lahůdka!!!
Děkuji Ali za oddychovou chvilku s příběhem....
přidáno 25.06.2008 - 09:06
No já už jsem se vyjádřila v soutěži a stojím si za tím. Pro mě je to limonádička, já takové příběhy nemám moc ráda. Ale proti gustu žádný dišputát, navíc pěkný sloh, takže jsem tuctové téma překousla.
přidáno 24.06.2008 - 17:17
prostě vtipná povídka se spádem... nezbývá než chválit :)
přidáno 24.06.2008 - 12:19
Je to pěkný, čtivý... mám ráda příběhy s dobrým koncem :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
MOHL ZA TO TRABANT : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : UTOPENÉ LÁSKY
Předchozí dílo autora : NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
shane, slavek, Zitra
» narozeniny
princeznacarodejkaZ [13], black.heart [13], Adrianne Nesser [13], Werushe [13], Delivery [13], Me and you and all the others [13], Tamir [13], lilie [10]
» řekli o sobě
pocitová řekla o Adrianne Nesser :
strasne stylova slecna...sama sebou jak to nejvic jde...co sem te stihla poznat/nepoznat tak si dobrej clovek. uprimnost vzdycky na prednich mistech. dik ze tu jsi...
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku