Tato povídka je napsána částečně na námět jedné z autorek na tomto webu a doufám, že pro mnohé čtenáře bude ponaučením...
přidáno 24.02.2008
hodnoceno 10
čteno 948(26)
posláno 0
Pomalu otevírám oči. Kde to jsem? Bílý strop, naprosté ticho, rušené jen občasným pípnutím přístroje. Teprve teď vnímám spoustu hadiček, vedoucích od mého těla. Matně si uvědomuji přítomnost osoby v bílém plášti.
„No, tak konečně! Už jste se prospala dost, dámo! Teď by to chtělo trošku života, co říkáte?“.
Vnímám ten podmanivý hlas, který se snaží moji pravděpodobně vážnou situaci obrátit v žert.
„Kde to jsem? Co se mi stalo?“, ptám se. Lékař se vyhýbá odpovědi.
“Je mi jasné, že mě vidíte a slyšíte. Teď mi ještě řekněte, jak se jmenujete a už to bude dobré. Tak co?“.
Mám pocit, jako by se mi měla rozskočit hlava, ale odpovídám:
„Ivana Hostičková!“. Zavírám oči, protože začínám opět vidět bílou mlhu.
„Ale, no tak, ještě chvilku mě poslouchejte! Pak vám dám něco proti bolesti a budete moci nerušeně spát. To co hlavně teď potřebujete, je naprostý klid“.
„Tak co mi je?“, ptám se ještě s větší námahou.
„Říká se tomu cévní mozková příhoda, víte? Ale jak vidno, mozek bude v pořádku…“.
V té době jsem už cítila, že se spánku neubráním a že injekce „proti bolesti“, jak se lékař zmínil, opravdu začíná působit.

V nemocnici jsem pak strávila ještě další tři týdny a zjistila, že mozková příhoda přece jen bez následků nezůstala. Levá noha a ruka je od té doby nějak nešikovná a já se najednou stala invalidní důchodkyní. Svůj stav jsem nedokázala bez pomoci odborníků unést. Je tvrdá pravda, že žebříček hodnot se člověku v momentě, kdy zjistíte, že se z vás, jako ze zcela zdravé osoby do rána stal invalida, obrátí zcela naruby… Ale dnes, po dvou letech od zmíněné nehody, již vím, že život má velkou cenu za každé situace. Tomu, abych občas navštívila odborného lékaře a odešla s obvyklou dávkou antidepresiv, se však neubráním. Tak tomu bylo i onoho únorového rána.

Vstupuji do čekárny, která je zcela zaplněna čekajícími.
„No nazdar! To tady zase strávím mládí“, pomyslím si a nahlas se zeptám, kdo je poslední. Odpovědi se mi dostává od relativně mladého, velmi pohledného muže. Usedám na volné místo proti němu a přitom se snažím na něho příliš okatě nezírat. Líbí se mi. Stručně řečeno,“můj typ“. Není divu, že mne svým atraktivním vzezřením upoutal. Jsem deset let rozvedená, bez přítele, krátce po čtyřicítce. Cítím z něho jakési magické kouzlo. Přemítám, jen tak v duchu pro sebe. Kéž by mě někam pozval! Ale mé druhé já se začíná nekompromisně ozývat.
„Ivano, nefantazíruj! Takový hezoun má ženských typu Claudia Schiffer na každém prstu deset, a doma určitě tu svou! Nezírej tak na něho a už na něj vůbec nemysli“, snažím se ukáznit své myšlenky, ale moc se mi to nedaří. Atraktivní muž prostě moje oči přitahuje a já tomu nedokážu odolat. Usmál se. V té chvíli se otevřely dveře ordinace a sestřička zavelela:
„Pojďte dál, pane Krásný“. Zmizel za dveřmi. Poslední moje myšlenka byla, že se opravdu příznačně jmenuje. Odcházet z ordinace jsem ho neviděla. Pravděpodobně jej pustili druhým vchodem.

Když jsem vycházela z lékárny s balíčkem svých nezbytných pilulek, čekal mě šok. Stál tam ON a pozval mne na kávu. Nemohla jsem tomu uvěřit. To, co se děje jen v krásných sladkých románech, že by potkalo právě mě? Asi jsem působila rozpačitě, protože své pozvání zopakoval.
„Pavel Krásný“, představil se.
„Všiml jsem si vás v čekárně, zaujala jste mě. Tak co, půjdeme na to kafe?“, zeptal se už po třetí a já přisvědčila. Jen jsem požádala, aby to nebylo moc daleko, neboť mám problémy s chůzí a trochu kulhám. Pochopil a skutečně jsme společně došli do nedaleké restaurace. Dozvěděla jsem se, že je vdovec, o 4 roky starší než já a že se mu moc líbím. Zajímavým způsobem jsme si připili na tykání. Já pozvedla svůj šálek kávy a Pavel půllitr piva. Vše vypadalo jako v krásné pohádce. Ale jen do doby, než došlo na placení útraty. Šetrně mi sdělil, že na zaplacení útraty nemá, protože momentálně je v pracovní neschopnosti. Nepochopila jsem celou pravdu hned.
„Dobře. Nemusíš přece za mě platit. Každý si zaplatíme to své a půjdeme, ne?“.
Zadíval se na mne zkoumavě a dodal:
„Ale já nemám ani na tu svoji útratu, víš?“ V té chvíli v mých očích jeho charisma po prvé utrpělo a já do paměti zaznamenala černý puntík. Ale myslela jsem si, že to je jen nějaká chvilková indispozice, která se prostě může stát každému. Aby mohl vypadat jako kavalír, tajně jsem mu pod stolem podstrčila dvoustovku a on pak galantně zaplatil moji kávu a svých pět piv. Domluvili jsme si rande na další den a já navrhla nějaké klidnější prostředí.
„Co bys řekl čajovně?“, zeptala jsem se nesměle, s tajným úmyslem, že se tentokrát vyhnu zakouřenému prostředí restaurace té poslední cenové skupiny.
„Můžu tě doprovodit?“, odpověděl mi otázkou místo odpovědi.
Přisvědčila jsem a pomalu jsme kráčeli k mému domovu. Využíval toho, že moje chůze je pomalejší a začal se chovat na můj vkus příliš důvěrně. Ohradila jsem se.
„Co si o sobě myslíš? Opravdu si myslíš, že po dvouhodinové známosti tě pozvu k sobě domů a neskončí to jinak, než bys právě chtěl? Buď si toho opravdu o sobě myslíš moc, nebo předpokládáš, že já jsem tak naivní? Tak na to zapomeň. Na nohu sice napadám, ale rozum mi zůstal, uvědom si to! Nejsem žádné lehké zboží, které čeká na každou možnou příležitost!“.
Na moje „kázání“ nereagoval a viditelně se ho nijak nedotýkalo. Ale s přílišnými důvěrnostmi pro danou chvíli přestal. U vchodu do domu jsme se rozloučili polibkem a příslibem, že zítra se zase uvidíme.

Tu noc se mi špatně spalo. Stále se mi v myšlenkách vracel Pavel a já přemítala, jestli je dobře v tomto vztahu pokračovat. Něco mi začínalo vadit, ale zatím jsem to nedokázala přesněji konkretizovat. Druhý den odpoledne, po několika nedorozuměních, kdy každý jsme čekali někde jinde a museli si místo schůzky sjednotit prostřednictvím esemesek, jsme se konečně sešli nedaleko mnou navržené čajovny.
„Miláčku, nemohl jsem spát, jak jsem se na tebe těšil“, uvítal mne Pavel. Slušelo mu to snad ještě víc, než včera. Černé kalhoty, žlutá košile, hnědá kožená bunda, upravené černé vlasy a stejně černé uhrančivé oči mne zase dostaly. K mému údivu jsme však zamířili do cukrárny, ač já jsem tam vůbec nechtěla.
„Copak, čajíček pánovi nevoní?“, zeptala jsem se.
„Čaj piju, když mám chřipku. Jinak si dám radši pivo. Ale teď jdeme na dort“, pronesl to rezolutně, tak, že jeho návrh nesnesl odporu. V cukrárně, kde objednal kávu a dort jenom pro mne, mne zahrnoval laskavými řečmi a vyznáním, jak moc mne miluje, přesto, že se známe jen pár hodin. Poslouchala jsem a nechala si sladkými řečmi hladit svoji duši. Upřímně řečeno, jen ten, kdo byl dlouhou dobu sám jako já, dokáže pochopit moji slabost a malou odolnost vůči charismatickému muži. Útratu tentokrát zaplatil, ale moje peníze za včerejší večer mi nějak zapomněl vrátit. Odpustila jsem mu to. Když jsme vyšli z cukrárny, zatáhl mne přes mé protesty do zakouřené restaurace, právě do takového prostředí, kterému jsem se chtěla vyhnout. Mojí nevýhodou oproti němu byla špatná chůze a malá fyzická síla.
„Ivanko, miláčku, co máš? Dám si pár piv a doprovodím tě. To je přece u chlapů normální, ne?“.
Ačkoliv jsem zastávala jiný názor, nezbylo mi, než jej následovat. Po několika hodinách, kdy nerespektoval moji prosbu, aby nekouřil, neboť mi to vadí a střídavě se přitom věnoval mně a svým přiopilým kamarádům, které nepochybně znal už delší dobu, jsem jej požádala, zda by mne mohl doprovodit domů.
„Ty už chceš odejít? Teď, když zábava je v plném proudu? Mně se tady právě začíná líbit…“.
„Ale mně už se tady nelíbí dávno. Dobře víš, že sem jsem šla jen kvůli tobě! A už vůbec tady nechci strávit celou noc!“, odpověděla jsem rezolutně a protože moje přání nevyslyšel, zvedla jsem se, oblékla si kabát a odešla sama. Ještě než jsem došla na zastávku autobusu, dohonil mě. Jen tak v košili, bez bundy, se zkormouceným pohledem a tisíci omluv svého chování. Opět jsem mu odpustila. Vrátil se pro bundu a doprovodil mne před dům. Jeho požadavek, abych jej vzala na chvilku do bytu, jsem z posledních sil dokázala odmítnout. Představa, že by se mne dotýkal muž, z něhož je cítit na dálku množství vypitého piva, dokonale potlačila moji touhu prožít krásné chvíle s charismatickou bytostí a v mé paměti na jeho konto přibyl další černý puntík. Přesto jsem nedokázala takto se rozvíjející vztah rázně ukončit a další termín schůzky stanovila za týden, tentokrát opravdu do čajovny. Doufala jsem, že za týden odloučení se naše vzájemné vztahy zklidní.

Týden uběhl jako voda. Z našetřených peněz z mého skromného invalidního důchodu jsem zakoupila nové šaty a vyrazila na smluvené místo. Stál tam. S kyticí krásných lilií. Podal mi je s neodolatelným úsměvem:
„To je na usmířenou, Ivanko, promiň. Miluji tě….“Vášnivý polibek a pevné objetí předání kytice doprovázelo. Když viděl, že s držením kytice při chůzi mám při svém handicapu problémy, galantně kytici nesl až do čajovny, kde jsme společně strávili opravdu příjemné půldne. Překvapilo mne to. S ohledem na předcházející zkušenosti jsem spíše počítala s tím, že mi sdělí, že jeho manželka není tak docela mrtvá a já mu budu sloužit jen jako občasná známost, vyhovující jeho chtíči podle jeho přání. Ale opak byl pravdou. V čajovně požádal o vázu, vložil do ní kytici lilií a postavil na stůl.
„To, abys stále věděla, že jsou ode mne a na usmířenou, Ivanko“, zdůrazňoval a z kapsy saka vytáhl úhledně zabalenou krabičku.
„A to je pozornost jen pro Tebe má drahá!“, podal mi ji s úsměvem a já jen němě zírala.
„Pavle…“, po tváři se mi rozlil pocit nekontrolovatelné radosti, když jsem krabičku rozbalila. Nádherné hodinky přímo vybízely k tomu, abych si je připevnila na ruku.
„Jsou krásné“, vydechla jsem.
„Aby ne má milá. Však jsou také od Krásného!“ , zažertoval.
„Počkej, já sám“, přispěchal, když viděl, že zapnout hodinky na ruku se mi moc nedaří.
„Tak co? Sluší ti to…“ , objal mne u stolu ze zadu a dlouze políbil. Moje radost z dárku byla tentokrát silnější a jeho důvěrnostem jsem nedokázala nijak odporovat. Seděli jsme ve vyhrazeném boxu, jen sami dva. Když jsme odcházeli, venku se stmívalo. Vyslechla jsem tolik nádherných vyznání lásky, že jsem po příchodu před dům již nemohla jinak, než jej pozvat do bytu a počítat s tím, že skončím v jeho náručí. Společně strávená noc však přinesla plné uspokojení jen jednomu z nás. I když jsem Pavlovi podlehla dobrovolně, zůstalo mi „na památku“ pár modřin od jeho temperamentního naturelu. Ráno se zase moc omlouval a nekonečnými sladkými slovíčky mi opakovaně vyznával lásku. To, co pak následovalo, jsem skutečně nečekala.

„Vezmeš si mě?“, pronesl bez velkých skrupulí, v době, kdy jsem v kuchyni připravovala snídani.
„Cože?“, zeptala jsem se, neboť jsem nemohla věřit svým uším a chtěla jsem tu nabídku slyšet ještě jednou.
„Vezmeš si mě?“, opakoval se stejným tónem hlasu a objal mne ze zadu stojící u kuchyňské linky.
„Nezlob se Pavle, ale ty ses asi pomátl na rozumu! Po necelé dvoutýdenní známosti mi nabízíš sňatek? To považuješ za docela normální? Já si myslím, že se vlastně ani neznáme…“.
„Ale poznáme! A to už můžeme být svoji, ne? Svatbu bych vyjednal na Rábí, mám tam na hradě známého kastelána. Jen bys mi musela poskytnout nějakou zálohu, tak pět tisíc řekněme. To víš, nic není dneska zadarmo. A navíc bych tě chtěl představit mojí mamince. Co bys tomu říkala?“.

Poznat Pavlovu maminku, to bylo jediné, na co jsem okamžitě kývla. Alespoň si udělám obrázek o jeho rodině, pomyslela jsem si. K požadavku na sňatek jsem zatím zaujala neutrální stanovisko a Pavlovi vysvětlila, že pro mne svatba v každém věku znamená důležitý životní krok a ten prostě po tak krátké známosti nejsem schopná udělat. A na hradě Rábí – to už vůbec ne. Podíval se na mne zvláštním pohledem a já měla pocit, jako by v tu chvíli pro něho něco definitivně skončilo. Ale na nějaké podrobnosti jsem se nechtěla Pavla ptát. Návštěvu maminky jsme si domluvili na příští čtvrtek. Ani jsem netušila, že obrázek o Pavlovi si udělám ještě dřív, než k tomuto setkání dojde…

V úterý v podvečer zazvonil mobil. Odběhla jsem od přípravy večeře a zjistila, že volá Pavel. Nebylo to nic divného. Celý týden mne zahlcoval telefonáty a esemeskami se stále stejnou písničkou o tom, jak se mu stýská a jak nezměrně mne miluje. Pomalu mne tyto zprávy a telefonáty začínaly obtěžovat. Prostě – všeho moc škodí. Nicméně jsem zvedla telefon a ozvala se.
„Hostičková – prosím“.
„Ivanko, má lásko, nemůžu bez tebe do čtvrtka vydržet. Přijedu sedmičkou, smím?“.
Musím podotknout, že Pavel bydlel zhruba 30 km od místa mého bydliště. Sice jsem si tento večer představovala docela jinak, ale protože mnou připravovaná večeře stejně nebyla jen pro jednoho, souhlasila jsem.
„Díky Ivanko, můj poklade, budu spěchat“, ozvalo se na druhém konci a já zavěsila.
V obývacím pokoji jsem na stůl položila čistý ubrus, z ledničky přinesla láhev červeného a na stůl umístila svícen. Romantická večeře při svíčkách, tak jsem si společný večer s Pavlem představovala. Čas příjezdu „sedmičky“ však už dávno utekl a Pavel nikde.
„No, ještě chvilku vydržím a pak se do večeře pustím sama“, pomyslela jsem si, když znovu zazvonil mobil.
„Kde jsi prosím tě?“, zavrčela jsem, když jsem zjistila, kdo volá.
„Ivanko, promiň, ale zasekl jsem se v hospodě s kamarádama a autobus mi ujel. Přijedu osmičkou, nezlob se, už se tě nemůžu dočkat, jsem tam za hodinku“. Pavel mluvil zastřeně. Bylo vidět, že už má něco upito. Ale přesto jsem i teď souhlasila s přesvědčením, že si s ním to jeho pití a kamarádíčky řádně vyříkám. „Buď kamarádi a pivo, nebo já“, to bylo ultimátum, které jsem si připravovala ve svých myšlenkách.

Kolem deváté večer už mi bylo jasné, že Pavlovi ujela i ta osmička. V devět opět zazvonil mobil. Stiskla jsem tlačítko, aniž jsem cokoliv řekla.
„Ivanko promiň, ale autobus zastavil na kraji města, měl poruchu a já tady skončil v nějaké hospodě, ani nevím, kde to pořádně je… Promiň, objednám si taxíka a jsem u tebe za chvilku…“. Pavlův hlas byl stále více zastřenější. Nebyla jsem schopná reagovat. Beze slova jsem ukončila hovor. Až do desáté hodiny jsem nic jiného nedělala, než odmítala Pavlovy výmluvy a nakonec vypnula mobilní telefon. On vůbec nic nechápal a stále byl přesvědčen, že je všechno v naprostém pořádku. Sbalila jsem ložní prádlo i připravenou večeři a vydala přivolaným taxíkem ke své mamince, s tím, že si na večeři pochutnáme společně a já u ní přespím. Představa, že by se možná o půlnoci do bytu přiharcoval dokonale opilý Pavel, mne přímo děsila. Po cestě taxíkem jsem posbírala zbytky svého zdravého rozumu a své sebeúcty a definitivně se rozhodla, že ve vztahu s Pavlem již pokračovat nebudu.

Druhý den jsem úhledně zabalila darované hodinky a poslala je s dopisem poštou na adresu Pavlova bydliště. U operátora jsem si nechala změnit své telefonní číslo a v lékárně si zakoupila těhotenský test. Ten měsíc čekání pro mne bude velkou životní zkouškou…

Tady by můj příběh mohl skončit. Ale nestalo se tak. Pravidelně odebírám krajové noviny. Jako důchodce mám přece jen víc času a tak si ráda přečtu, co je v našem kraji a městě nového. Zhruba za dva měsíce od mého rozchodu s Pavlem, kdy jsem už měla jistotu, že románek s Pavlem opravdu žádné následky nezanechal, jsem tak jako vždycky po obědě otevřela denní tisk. Jak je zvykem většiny čtoucích, začala jsem od zadu. Sport ale není tím pravým ořechovým, co bych musela jako první vstřebávat a proto na řadu přišel krimi sloupek o tom, co v poslední době policie vyšetřila nebo vyšetřuje. Začetla jsem se a moje zorničky se pomalu začaly rozšiřovat.

„Do vazby policie umístila P.K. Jde o velmi atraktivního muže, charismatického vzhledu, který od důvěřivých žen vylákal větší množství peněz pod záminkou, že zařídí jejich společný sňatek na hradě nebo zámku, jehož jméno ho právě napadlo a kde měl mít známé… Policie žádá všechny poškozené ženy, které tak dosud neučinily, aby se přihlásily na telefonním čísle … Pavlův portrét pod tímto strohým sdělením mne ujistil v tom, že se opravdu nejedná o nikoho jiného, než o moji náhodnou známost z čekárny u lékaře.

Je to divné, ale spadl mi kámen ze srdce. Pavel mne díky mému životnímu postoji sice o žádné peníze nepřipravil, ale moc k tomu opravdu nescházelo. Atraktivita a charisma, spojené se zdánlivě těžkou životní zkušeností, jakou v případě Pavla mohla být smrt jeho manželky, rozhodně k dobrému partnerskému vztahu nepostačuje. Prostě – není všechno zlato – co se třpytí…

přidáno 22.08.2008 - 20:46
Díky za Tvůj komentář! Moc mě to potěšilo. Doufám, že ty "debilní komentáře Tvé nadřízené" se netýkaly této povídky, nebo snad ano?
přidáno 22.08.2008 - 09:10
k tomu nemůžu říct nic jiného, než že tahle povídka je naprosto úžasná!!!!!
Četla jsem jí v praci a i přes debilní komnetáře mé nadřízené a otravování klientů jsem se do ní tak zažrala, že jsem nevnímala realitu. Výborně.
přidáno 28.03.2008 - 23:07
Tak tak:) Není všechno zlato, co se třpytí....
Moc hezká povídka, opravdu!! Jen příště kratší prosím, nebo se na jeden dech-udusím:-D
přidáno 29.02.2008 - 16:13
musím souhlasit s ostatníni, na konci jsem jen zírala...
přidáno 28.02.2008 - 18:08
Milí hodnotící a komentující mojí povídky, všem děkuji za slova chvály. Je to pohlazení na duši a snad každého autora vybízí k tomu, aby se pokusil vytvořit zase něco stejně dobrého...
přidáno 28.02.2008 - 17:36
Chci Vám napsat ( a napsat to musím, protože říci to nejde ) , že je to nádherná povídka, která člověka opravdu osloví:)
přidáno 26.02.2008 - 15:09
Napsalas to prostě SKVĚLE!!!!
Ač jsem nemusela, četla jsem s napětím..., jsi PROFÍK!!!
Komu čest, tomu čest!!!!!!!:-)
přidáno 25.02.2008 - 14:32
super!!!! Pořád jsems i říkala, jak bych se zachovala já na místě hlavní hrdinky. Pevně věřím, že se nikdy do podobné situace nedostanu.
přidáno 25.02.2008 - 12:09
zlato,ha?....srdce je zlato...hledání u sebe...po celý život....i hlavní hrdince muselo znovu tlouct neb to dobře ustála.....:-))
přidáno 25.02.2008 - 01:06
překvapivý konec, tvoje povídka opět nezklamala, přečetla jsem ji jedním dechem a na konci jen zůstala koukat...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : MOHL ZA TO TRABANT
Předchozí dílo autora : OPRAVDU VYDAŘENÝ VEČER

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku