SOS

Je ráno, bude šest,
do stropu tupě zíráš.
Beznaděj už neuhlídáš,
v hlavě běží manifest.

Kolik člověk vydrží,
než se zlomí?
Kulhat s prázdnou nádrží,
vyprahlý a chromý,
prázdnem kvílení,
tichem řevu,
duší šílení,
erekcemi hněvu.

Nitro, vyzvracej ten hnus,
nech v sobě jen otrlost.
Ať ti přijdou na funus
jen nenávist a zlost!

Tak tohle vážně chceš,
to je tvůj manifest?
Tím zbude z tebe jenom veš,
co po ostatních bude lézt,
a jejich štěstí sát -
příživník už napořád.

Raděj pošli hvězdám, světům
zprávu že potápíš se, SOS,
všem lidem stromům květům
a snad i do nebes.
Třeba odpověď se dostaví
od laskavosti, něhy,
co ti znovu postaví
kolem beznaděje břehy.

Slituje se aspoň jeden boží tvor?
Snad moje prosba uspěje,
vždyť nechci celých nebes chór.
Jen malý kousek naděje.