Ležím a bojím se dýchat znatelněji, než je nutné, abych nerozvířila usychající stopu včerejška. Již zcela probuzený den netrpělivě podupává před mou postelí. Jen když odchází něco krásného si uvědomím, že jsem ještě stále nezapomněla, jak člověk může být šťastný. Je to jednoduché, to je na tom to nejtěžší. Prohlížím si pokrčenou a roztrhanou kůži na rukou, jíž odpudivě prosakuje připomínka mé slabosti. Úsměv mi povadne a dočista odezní.
15.03.2020 11:56
Gladiol
taktéž rozumím i nerozumím.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.