Každý ho máme a lze ho vnímat v tolika rovinách. Jenže já dokážu myslet na tělo jen s odporem. Nemám ráda jeho projevy, jeho slupkovitost, která z nás dělá jen pochodující fasády, co vypadají jedna od druhé víc než podobně, a úplně nejhorší je ta moc, kterou nám zdánlivě dávají, totiž moc hodnotit ostatní po několika málo vteřinách.
přidáno 12.02.2020
hodnoceno 5
čteno 64(8)
posláno 0
Můj negativní vztah k tělu se vystupňoval až k tomu, že jsem onemocněla anorexií. Anorexie se v širším pojetí chápe jako nemoc převážně dívek, co chtějí drasticky zhubnout, protože se zhlédly v modelkách z časopisů. To je trochu nespravedlivé zobecnění, když přihlédneme k tomu, že slovo anorexie pochází z řečtiny a označuje absenci chuti k jídlu. Sice je to poměrně známý fenomén, a tak je tato vžitá nálepka víceméně oprávněná (pokud je škatulkování oprávněné), nebo přinejmenším logická. Nicméně se nalezne opravdu spousta případů (a troufám si tvrdit, že se to do jisté míry dotýká úplně všech), kdy jsou příčiny odmítání potravy mnohem složitější a hlubší.
Bylo mi, tuším, třináct, když jsem dostala svou první menstruaci. Do té doby jsem "stát se ženou" vnímala jako temný, bolestivý a nespravedlivý úděl mého pohlaví, který jsem si nikdy nepřála přijmout. Ale stalo se a já probrečela několik hodin, než to zjistila maminka a reagovala smíchem. Bylo uklidňující, že se směje, ale tu plejádu řečí o mém nastalém ženství si mohla odpustit. Nikdy jsem nechtěla být ženou, ani mužem, ani ničím takovým. Vím, že pohlaví existují a respektuji je, to nepochybně. Důkazem je už to, že je někdo ochoten kvůli pohlaví podstopit řadu nebezpečných operací a procedur, aby dosáhl jeho změny. Nicméně jsem se musela s podstatnou hořkostí smířit s tím, že mé tělo se začíná měnit. Už tehdy jsem věděla, že na roli ženy nestačím, že jí nejsem schopna dostát. A navíc mě celý ten proces změny děsil a odpuzoval. A tak jsem přestala jíst.
Zhubla jsem tolik, že mi zmizela menstruace (stejně jako většina ostatních projevů ženství), z čehož jsem měla vítězoslavnou radost. Mé okolí si ale začalo dělat oprávněné starosti. Ovšem mít postavu jako kluk, nebo dítě, mě těšilo a užívala jsem si to. Bohužel jsem ale ve strachu, že budu-li jíst víc, přiberu, hubla dál a dál.
Někdy v sedmnácti se situace dramaticky obrátila. Začala jsem si cpát do obličeje všechno, co mi přišlo pod ruku, jakoby mi selhal mozek. To období bylo děsivé. Pokud jsem se předtím kdy cítila špatně, protože mou mysl neustále zaměstnávalo počítání kalorií, tehdy to bylo jako strašlivé kóma, naprostá ztráta sebekontroly. Lidé kolem mě se ale radovali, mysleli, že se uzdravuju, připadala jsem jim veselá, dospělá, silná, obdivovali mě. A já zatím trpěla a má nenávist ke mně a mému tělu exponenciálně rostla (a stejně tak má váha). Tou dobou se ke mně pomalu přikrádal strach z lidí, který později značně zesílil a uzavřel mě do sebe.
Jedla všechno to, na co jsem se předtím bála jen podívat. V té době jsem sice nebyla přímo tlustá, jenže mé tělo se stalo dost ženským. Pocit, kterého jsem se celé roky tolik obávala. V té době jsem se začala cítit nesmírně špatně, život ztěžkl, tehdy se objevily první myšlenky na sebevraždu, první potahy z cigaret, první doušky alkoholu. Hodně jsem se změnila. Jakoby se můj vývoj, nejen fyzický, ale i duševní a osobnostní, odrazil od protahovaného dětství v podobě anorexie.
Začala jsem náruživě číst. Četla jsem vždycky, ale vděčím za to především našemu učiteli literatury, že jsem propadla klasikům. Je to má vášeň, která mě zachránila. Literatura mě léčila (a pořád léčí), ukázala mi hodnoty, lidskost, to, na čem mi záleží. Syrová, zvířecí krutost všeho kolem se upozadila, pochopila jsem ji a život dostal větší smysl, když jste ho dokázali hledat a vytvářet.
Na druhou stranu jsem se začala vyhýbat lidem, uzamkla jsem se do sebe. Moc ráda ostatní poslouchám, ale k smrti nerada mluvím. (Vynahrazuji si to psaním.) Být mezi více lidmi je pro mě vyčerpávající, nadlidský úkol. Bojím se jíst na veřejnosti (což dozajista souvisí s mým předchozím problémem) a mluvím tak potichu, že musíte naklánět jen kousek ode mě, aby jste zaslechli tu krátkou větu, co jsem se odvážila, po její dlouhosáhlé analýze, vypustit z úst.
I když jsem opět dosáhla váhy, která je mi příjemná, a přestala se přejídat, stále mám plno myšlenek a problémů, které koření v minulosti. To všechno, domnívám se, kvůli tělu. Tedy, kvůli mému chápání těla. Cítím se v něm nahá, uvězněná, cizí a beznadějně anonymní, kdesi ve vysoké věži, kde mě nikdo nemůže skutečně spatřit.

přidáno 24.02.2020 - 01:08
Moc děkuji za všechny ohlasy. Velmi si toho vážím, mí milí psanci.
přidáno 13.02.2020 - 07:55
Možná by to mělo spadat do ostatních, než do úvah, přiznám se, že to ve mě nevyvolalo otázky, ale spíš sounáležitost. Ale to jen k literatuře.

Co se tématu týče, velká poklona. Menstruace, nenávist vůči vlastnímu tělu a frustrace z ženského údělu... to jsou všechno věci, které ještě pořád u druhých vyvolávají smíšené pocity a nepochopení. Znám dámy u kterých tuším podobný problém jako to cítíš ty a ráda bych si přečetla i jejich příběh. Sejmout tak byť jen chmýří jejich vlastní nejistoty. Protože jak ty říkáš... ony to nahlas nikdy nevysloví... Krutá pravda, která by nás měla donutit přehodnotit naše věčné lidské soudy.

Jinak mám radost za prózu, která se chudák většinou krčí před básničkami. Těším se na další texty!
přidáno 13.02.2020 - 06:58
Ou. Souhlasím, že napsáno je to velmi dobře. Mě ale překvapila upřímnost obsahu - poklona Jani.
Vítej na Psancích a určitě piš dál. Myslím, že se všichni můžeme těšit.
přidáno 13.02.2020 - 06:26
Jen dál. Hezky se čte.
přidáno 12.02.2020 - 23:33
Velmi zajímavě popsané. Zajímalo by mě, jestli šlo skutečně o to nebýt ženou, nebo spíše o to zůstat dítětem. Vadilo by méně mužské tělo?
Anorexie je také posedlost (sebe)kontrolou. Souhlasila bys?
Text je velmi dobře napsán, dospěle, kvalitně, promyšleně.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Tělo : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Prozření

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Fantasy meč

Jak se nejlépe inspirovat k napsání rytířské básně? Staňte se rytířem!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku