Možná trošku...naivní...

.
Na obláčcích páry křídel
A v tečkách berušek…nekončící konce

Z myšlenek polštáře
A změny se mění stálostí barev na duze

Pár rozchodů na ulici zůstává
A naděje pomalu hyne v rozhovorech s cizími

Mizící srdce, co dřív tak věřilo
Vzdalo se i když dřív to nedokázalo připustit

A člověk má lehčí kroky, jakoby tišší
A na rtech stále nosí ta slova útěchy, které znamenají

…něco jenom někdy

A já dosáhla už jsem jednou na nebe, doteď tluče mi…

Pár slov mi zůstalo v srdci a já nemažu,
Pořád možná věřím na opravdovost a zůstává ve mně

kus básnický duše,

co má reservé na houpačce

doživotní…
.
.
.
naivity…
.