Možná trošku...naivní...
.
Na obláčcích páry křídel
A v tečkách berušek…nekončící konce
Z myšlenek polštáře
A změny se mění stálostí barev na duze
Pár rozchodů na ulici zůstává
A naděje pomalu hyne v rozhovorech s cizími
Mizící srdce, co dřív tak věřilo
Vzdalo se i když dřív to nedokázalo připustit
A člověk má lehčí kroky, jakoby tišší
A na rtech stále nosí ta slova útěchy, které znamenají
…něco jenom někdy
A já dosáhla už jsem jednou na nebe, doteď tluče mi…
Pár slov mi zůstalo v srdci a já nemažu,
Pořád možná věřím na opravdovost a zůstává ve mně
kus básnický duše,
co má reservé na houpačce
doživotní…
.
.
.
naivity…
.