Příště

Malej pajzl naplněnej zvukem
a lidmi, co se stejně jako já
upsali životem ke smlouvě
svojí existence.

Sleduju to zoufale falšovaný štěstí
a úsměvy trénovaný natolik dobře
až by jeden možná uvěřil
kdyby neviděl pod poklici duše.

Marnotratná společnost postrádající
základní kámen morálky
cnostně se posíláme do prdele
a po nocích pláčeme za upřímný city.
/ pokud nám to ještě vůbec jde

Tahle holka neví, že jí borec podvedl.
Mám jí to říct?
Ne.
Sypal by se popel na mne.
Odsouzený k samotě.
/ možná jsme to vše jen špatně pochopili.

Ale v tom všem smutku
jsme si Ty a já chtěli adoptovat kus podlahy
v tý proklatě dlouhý frontě na pivo
jen mít po ruce kladivo.
TO ZASRANÝ KLADIVO
který si stejně neseme každej sám na sebe
v sobě.

Další víno? Dej si. Není to zlý.
Dám si třicátou cigaretu toho dne.
TOHO DNĚ.
/ na dně už toho moc nezbylo.

Víš jak jsem Ti říkala
“pojď, utečeme okamžitě
na portugalský pláže”?

V ten moment jsem to myslela
naprosto vážně.
Teď nám mohlo být na nohy teplo.

Ale možná jsi mne
přes kravál poslední kapely
slyšel špatně.

Příště.