|
Báseň vytvořena na motivy pověsti o hradu Zubštejn, k níž Dark vytvořil podmanivou hudbu a klip. Odkaz naleznete na samém konci básně.
|
Zubštejnská pověst
Kdo v prázdných chvílích rozhodne se číst,
snadno se může stát, že otočí úplně jiný list.
Hrubý, sivý a písmo těžko čitelné,
odkrývá příběhy neznámé, tajemné.
Třeba jeden z nich se v Zubštejna okolí našel,
že pan Odolan dříve chodbami hradu kráčel.
O jeho dceři vedly se předivné pověsti a řeči,
co stalo se, když pán sám zemřel po meči.
Jediné dítko kdys v náručí choval,
dívenku Blaženu každý ji zoval.
Hýčkána od otce a veškerého lidu,
růst a zrát směla tak v poklidu.
Když v pannu sličnou dospěla,
rozhořela se v ní láska první nesmělá.
Svou krásou prý zamotala hlavu,
mladému otcově zbrojnoši Zbraslavu.
I sebrali oba veškerou svou odvahu
a dali sobě vzájemné oddanosti přísahu,
že společně z kalichu lásky budou pít
a jeden bez druhého již nechtějí žít.
Nedlouho poté jiné do pohybu daly se události,
když v hlavním městě Moravy konaly se slavnosti.
V družinách nastrojení bohatí páni, švarní jinoši,
výstřední sic byli, však nikoliv žádní slaboši.
Pro dívku pobývající jen ve tvrzi otce svého,
jež nepoznala dosud života jiného,
celý ten ruch zdál se jí jak nádherný to sen,
jímž nejeden zůstal by ohromen.
Brzy srdéčko její láskou k Odřichovi z Třebíče zahořelo
a na dřívější přísahu rychle zapomnělo.
Zbraslav postřehl tu velkou změnu,
věřil, že návrat domů k rozumu přivede jeho děvu.
Padl jí k nohám a upomínal přísahy dané,
však uslyšel věty kruté a nevídané: „Nemiluji Tě již.“
Ta slova jak meč do srdce ho bodala
a bolest nesmírná do lesů ho vyhnala.
Vrátil se a Blažence slib věrnosti připomněl,
však stejnou větu z úst jejích opět uslyšel.
Tu krev hněvivá v něm vzkypěla
a hrozná kletba z úst jeho zazněla.
„Nešťastnou navždy se staň a vše, co z Tebe pojde,
duch Tvůj ať pokoje nikdy nedojde.
Kde láska v květu nejlepším, Tvůj dech ji navždy zničí.
Slzy panen nešťastných
a kletby jinochů nechť celým krajem křičí.
Ať roznesou je křídla havranů
a bolest jejich tíží Tě jak hora balvanů.“
A kletba jeho jak na vlas se vyplnila
a Blažena hořem brzy se utrápila.
Po smrti slyšet bývá z podhradí pláč a kvílení,
snad že duchu jejímu pokoje nikde není.
Sotvaže pod střechou rozkvete lásky květ,
Zubštejnem jak mlhavý závoj dech Moranin zaletí,
tu láska dívky a chlapce jeví se jako prokletí.
Dříve či později usychá a děva ze statku svého,
vždy provdá se za muže nemilovaného.
Až v tyto kraje ze zvědavosti zavítáte a
vítr podivný, neklidný zde uhlídáte,
vzpomeňte na Blaženu a Zbraslava
a popřejte jejich duším pokoje.
Vždyť to nezřídka se stává,
přestože čistá první láska může být,
nemusí vždy dlouhého trvání mít.
https://youtu.be/-_YYdCgcqoo?is=oH2PJQKipAmYMYyX
Kdo v prázdných chvílích rozhodne se číst,
snadno se může stát, že otočí úplně jiný list.
Hrubý, sivý a písmo těžko čitelné,
odkrývá příběhy neznámé, tajemné.
Třeba jeden z nich se v Zubštejna okolí našel,
že pan Odolan dříve chodbami hradu kráčel.
O jeho dceři vedly se předivné pověsti a řeči,
co stalo se, když pán sám zemřel po meči.
Jediné dítko kdys v náručí choval,
dívenku Blaženu každý ji zoval.
Hýčkána od otce a veškerého lidu,
růst a zrát směla tak v poklidu.
Když v pannu sličnou dospěla,
rozhořela se v ní láska první nesmělá.
Svou krásou prý zamotala hlavu,
mladému otcově zbrojnoši Zbraslavu.
I sebrali oba veškerou svou odvahu
a dali sobě vzájemné oddanosti přísahu,
že společně z kalichu lásky budou pít
a jeden bez druhého již nechtějí žít.
Nedlouho poté jiné do pohybu daly se události,
když v hlavním městě Moravy konaly se slavnosti.
V družinách nastrojení bohatí páni, švarní jinoši,
výstřední sic byli, však nikoliv žádní slaboši.
Pro dívku pobývající jen ve tvrzi otce svého,
jež nepoznala dosud života jiného,
celý ten ruch zdál se jí jak nádherný to sen,
jímž nejeden zůstal by ohromen.
Brzy srdéčko její láskou k Odřichovi z Třebíče zahořelo
a na dřívější přísahu rychle zapomnělo.
Zbraslav postřehl tu velkou změnu,
věřil, že návrat domů k rozumu přivede jeho děvu.
Padl jí k nohám a upomínal přísahy dané,
však uslyšel věty kruté a nevídané: „Nemiluji Tě již.“
Ta slova jak meč do srdce ho bodala
a bolest nesmírná do lesů ho vyhnala.
Vrátil se a Blažence slib věrnosti připomněl,
však stejnou větu z úst jejích opět uslyšel.
Tu krev hněvivá v něm vzkypěla
a hrozná kletba z úst jeho zazněla.
„Nešťastnou navždy se staň a vše, co z Tebe pojde,
duch Tvůj ať pokoje nikdy nedojde.
Kde láska v květu nejlepším, Tvůj dech ji navždy zničí.
Slzy panen nešťastných
a kletby jinochů nechť celým krajem křičí.
Ať roznesou je křídla havranů
a bolest jejich tíží Tě jak hora balvanů.“
A kletba jeho jak na vlas se vyplnila
a Blažena hořem brzy se utrápila.
Po smrti slyšet bývá z podhradí pláč a kvílení,
snad že duchu jejímu pokoje nikde není.
Sotvaže pod střechou rozkvete lásky květ,
Zubštejnem jak mlhavý závoj dech Moranin zaletí,
tu láska dívky a chlapce jeví se jako prokletí.
Dříve či později usychá a děva ze statku svého,
vždy provdá se za muže nemilovaného.
Až v tyto kraje ze zvědavosti zavítáte a
vítr podivný, neklidný zde uhlídáte,
vzpomeňte na Blaženu a Zbraslava
a popřejte jejich duším pokoje.
Vždyť to nezřídka se stává,
přestože čistá první láska může být,
nemusí vždy dlouhého trvání mít.
https://youtu.be/-_YYdCgcqoo?is=oH2PJQKipAmYMYyX
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.