Reciproční altruismus

V jeslích dítě spinká.
Rodiče u něho jsou,
koledníci z dáli jdou.
Nenesou mu však, co mají.
Jak jsou chudí, naříkají.
Životy jim nejsou dost,
když děti jsou jen pro radost,
nezlomená žádná kost a
přes řeku jim stojí most.
Dary přesto chudí nosí.
Je však altruistou kdosi,
kdo chodil ke dveřím bosý
a chtěl dostat vlnu, zrní,
aby jemu na spasení
pracovití přispěli?
Vždyť dítě ho přijme stejně,
u Ježíška jenom, zřejmě
existuje totiž žití
jen pro jiné. Beze zbytí.
Ať bohatí, nebo bití,
ať donesou, nedonesou,
ať jsou hodní, či nehodní,
všichni jsou teď bez viny.

Dobrovolník v domě hrůzy
sedíce vedle té lůzy
cítí se jak zachránce.
Jako mravů obránce,
rytíř proti zahálce,
a beze studu v obálce
posílá pak, kolik strávil hodin s touhle spodinou.
Že moh‘ je strávit s rodinou
pak pomůže mu k zaměstnání,
k náklonnosti jedné paní,
velké slávě a uznání
o kterém se nezdálo.
Však dělal toho pramálo
a s cílem v hlavě, že chtěl radši
život míti lepší, než ti
natěrači, vyděrači, pokrývači, prodavači, vyzvědači, udavači, obkladači, posluchači,
co je učil, jak se řekne
spokojený německy.
Přistoupil k tomu vědecky.

Spisovatel doma sedí,
za oknem jsou ptáci šedí.
Co napíše, potom snědí
zraky jeho čtenářů.
Táhnou se od kovářů,
kapsářů i zelinářů, brankářů a pak farmářů, šafářů a cukrářů, mlynářů i truhlářů, vše až po oči šatnářů.
Pisatel pak s radostí
krmí je svou blbostí.
A libuje si, starostí
jak ušetřil je bez odměny.
Z peněz na kontě pak platí
za výstřelky svojí ženy.

Na pouti jsem jednou byl
a u střelnice odhalil,
že zasáhnout je snadné přece.
A tak kolotočář z klece
chobotnici podal mi.
Měkká, jak by byla z plyše,
neboť vážně byla z plyše,
když vtom u nohou mi dýše
dívka malá. Šeptla tiše:
„Nevystřelil byste, pane,
mojí starší sestře vdané
něco pro rozveselení?
Vím, že mnoho času není,
udělejte to však pro ni.
Prosím, prosím!“
„Já to zkusím.“ pronesl jsem
vida krásu ženy mladé,
nepřeslechnuv slovo „vdané.“
Vlasy měla přerezavé
a oči jako konvalinky,
smutné, malé konvalinky.
Šedomodré oční linky,
tváře jako růže žal.
A tak jsem jí neodolal,
chobotnici podával.

Slovy o mém dobru poté
sluchy mé začala kropit.
A já musel zraky sklopit,
tváře rudě žhnoucí.

Pod sebou jsem náhle viděl květinu se pnoucí.
Bez studu a bez ostychu
o stánek se opírala
a pár plodů ven vydala.
Jak je hodná, nakrmila
celou myší rodinu.
Nezištná je ale málo.
Méně, nežli by se zdálo.
Neboť v plodech jsou semena,
myším trusem pohnojena,
brzy v hlínu zasazena,
kytka je tak rozmnožena.

Ukažte mi nezištného,
bratra, kamaráda svého,
nebo jen tvora malého
který žije pro druhé.

Ukažte mi altruistu,
pokrývače jak houslistu,
co se stará o očistu,
nechce víc než dobrý pocit.

Ukažte mi člověka,
co odměnu nečeká,
ničeho se neleká
a jenom pro dobro cizí
vytrhne své srdce ryzí.

Pak zmizí všichni koledníci,
falešní dobrovolníci,
zlatem špinaví básníci,
každý střelec růžolící,
a všechny kytky uhynou.