Juliana je odsouzená k smrti. Rafael se však nemíní vzdát a snaží se ji za každou cenu zachránit? Podaří se mu to, nebo je už na vše pozdě?... Práno retrospekticky... Budu vděčná za komentáře
přidáno 19.10.2007
hodnoceno 5
čteno 857(14)
posláno 0
Poprava (část 2.)

Jenže Juliana strach měla. Když dole opět někdo zabouchal na dveře, vylekala se. Měla neblahé tušení. V první chvíli vůbec nechtěla vylézt z postele, ale když se bouchání ozvalo asi po třetí, tak nakonec z postele vylezla a šla se dolů povívat. Byla sama doma, rodiče šli na tržnici. Možná, že to bude Ralfi, nebo ten doktor, utěšovala se.
Došla až ke dveřím a malinkou skulinkou vykoukla ven. Lekla se a bezděky jí z hrdla vyšlo cosi, jako výkřik. Rychle ode dveří začala couvat. Bohužel ti, co stáli zvenčí přede dveřmi, ji zaslechly a začali do dveří bušit ještě víc než předtím.
„Jménem zákona, otevřete ty dveře. Víme, že jste doma.“ zavolal na ni drsný hlas zvenčí. Juliana se polekala, nicméně, teď už nemělo cenu předstírat, že dům je prázdný. „Hlavně žádný strach“… pomyslela si v duchu. „Nic přece nemohou vědět.“ , dodala si takto odvahy. Rychle se upravila a otevřela dveře.
Venku stálo asi šest strážníků. Když na ně Juliana pohlédla, zatvářila se lehce překvapeně, nicméně zdvořile pozdravila a optala se, zda něco potřebují.
Strážník, co na ni křičel skrze dveře, jen odměřeně přikývl na pozdrav a vešel dovnitř. Ostatní jej následovali. Když se za posledním z nich zavřely dveře, zeptal se jí přísně na ni vzhlížeje:
„Jste Juliana?“
„Ano jsem.“ odpověděla mu naoko klidně, ale nepatrně před ním nervózně ucouvla dozadu.
Strážník pokýval hlavou a rozhlédl se po místnosti. Potom pohlédl opět na ni a vyptával se dál:
„Jste tu sama, že?“
„Ano, momentálně ano. Rodiče šli na tržnici.“
„Hele, zdá se mi to, nebo ta holka vypadá nemocně?“ ozval se jeden z mužů.
Strážník, jež s ní mluvil si ji znovu pozorně prohlédl, ale nic jí neřekl. Místo toho oslovil jednoho ze svých podřízených:
„Franzi, zanech jejím rodičům vzkaz.“ Potom pohlédl zpět na Julianu a sdělil jí: „Vy půjdete s námi. Jste podezřelá z vraždy pana Rousseau.“
Dva muži se jí po těchto slovech chopili a svázali jí ruce. Bránila se, ale nebylo to nic platné. Prohlašovala, že je nevinná a že nechápe, o čem to mluví. Nikdo ji však neposlouchal. Její vinou si museli být téměř jisti…

Juliana seděla na dřevěné stoličce, ruce stále svázané. Od strážníka jí dělil jen malý stolek. Místnost byla chladná a spoře osvětlená. Vyslýchali ji. Juliana se snažila vše zapírat. Už jí však bylo jasné, že ví o její účasti na oné nehodě, jíž oni označili jako vraždu. Bylo jí jasné, že jí nemine krutý trest. Ve skutečnosti však byla nevinná.
„Takže, byla jste včera po setmění venku nebo ne? A opovažte se lhát!“ křičel na ní strážník vztekle.
„Nebyla. Byla jsem doma a spala.“ odpověděla mu zatvrzele Juliana. Ač nerada lhala, neměla na vybranou. Kdyby se přiznala, okamžitě by ji odsoudili k trestu smrti. Tušila však, že to je marné, ale chtěla získat aspoň čas. Doufala, že se ještě jednou shledá s rodiči a bude jim moci vysvětlit, že nic neprovedla.
„Nebyla, přiznejte se. Jak jinak by vás mohl svědek udat?“ okřikl ji vztekle vyslýchající. Potom zavolal na jednoho z podřízených, jež stál u dveří. „Přiveďte svědky, oba!“
Juliana naprázdno polkla. Dva svědci? Ne, to nemohla být pravda. To musel být jen zlý sen, z nějž se brzy probudí a zjistí, že se nic z tohohle neděje…
Dveře se otevřely a dovnitř vešel jakýsi vousatý muž v otrhaném kabátu a po něm mladý hoch, jehož Juliana poznala. Byl to onen poslíček, jež jí nosil dopisy od pana Rousseau.
Strážník oslovil mládence: „Je to ona? Poznáváte ji?“
„Ano pane, je to ona.“ odpověděl mladík, ač se na Julianu sotva podíval. Vyhýbal se jejím očím, jež vyhlížely tak žalostně.
„Dobrá, a pročpak si myslíš, že by spáchala ten zločin?“
„Nevím, ale jedno vím…“ začal pomalu vyprávět, jak ho pan Rousseau posílal s dopisy ke slečně. Také řekl, že pokaždé musel přijít s odpovědí, jinak dostane výprask. Dále, že se na slečnu hodně vyptával a tak. A té noci, kdy se vrátil s posledním dopisem, pan Rousseau si ho okamžitě přečetl, ani nešel do pracovny. Prý vypadal nešťastně a zoufale. Ať už v dopise stálo cokoliv, pána to velmi rozrušilo. Trval na tom, že ji chce vidět a „ať mu to řekne sama do očí“…
„… Vydal se za ní. Myslím, že byla poslední, s kým mluvil. A víte co ještě? Já si myslím, že pán ji měl rád, ale ona ho nesnášela, tak ho zabila.“ dokončil své vyprávění mládenec a poté se nechal vyvést z cely.
„Ale, ale to přeci nic nedokazuje!“ ohradila se zoufalá Juliana.
„Mlčte! Ještě jsme neskončili!“ okřikl jí strážník nevrle a obrátil se k tomu muži v otrhaném kabátu.
„Takže, pane…ehm Žebkák, jste říkal své jméno?“ oslovil jej strážník opatrně. „Poznáváte ji?“
Pan „Žebrák“ se na ni podíval a přitakal. „Jo, myslím že to je ona. Ale nejsem si jist. Byla tma, ale slyšel jsem ji mluvit…“
Strážník přešel k Julianě a prudce ji zatahal za vlasy. Juliana, která to nečekala, se začala bránit a křičet: „Au! To bolí! Nechtě mě být!“
Strážník ji nechal na pokoji a tázavě pohlédl na toho muže: „Tak co? Je to ona?“
„Namouduši, to je její hlas.“
Tak byla Juliana usvědčena tímto mužem. Strážník se ho ještě potom vyptával, co vlastně viděl. Juliana už to skoro nevnímala a ani se během jeho vyprávění neohrazovala. Zbystřila však v okamžiku, kdy se zmínil, že „tam nebyla sama“. Mluvil o Rafaelovi! Viděl je oba!
„… Ale nevím, který to udělal. Už bylo po něm. Buď ho zabila ona nebo to byl ten mladý pán. Slyšel jsem jen, jak naříkala a on jí pak řekl, aby utekla. Tak to bylo.“
Strážník ho bedlivě poslouchal a občas jen přikývl, či si promnul rukou svůj vous. Potom se obrátil zpět k Julianě: „Takže máte spoluviníka! Nebo snad ne? Mluvte! Kdo to byl? A kdo z vás to udělal?!“
Juliana se až vylekala, jak na ni křičel. Jeho hlas zněl téměř nelidsky. Chvíli mlčela. Její myšlenky se zatoulaly k jejímu milovanému Rafaelovi. Nechtěla ani pomyslit, na to, co by se mu všechno mohlo stát. Zabili by jej a ji nejspíš taky. Kdyby jej prozradila určitě by je oba popravili. Bude ho chránit. Aspoň on ať se zachrání… Rafaeli, snad mi to odpustíš. Juliana se zhluboka nadchla, aby řekla:
„Nevím, a i kdybych věděla, nic vám neřeknu. Je to má vina. To já ho zabila!“
„Přiznáváte se tedy dobrovolně k vraždě pana Rousseau? Doopravdy jste ho zabila?“
„Ano! To já ho zabila! Napadl mě a já se musela bránit. Tak jsem ho zabila.“ vykřikla Juliana...


* * *

Mezi lidmi se vytvořila ulička, jíž kráčela Juliana obklopena strážníky. lidi na ní civěli, nadávali jí, ale… ale taky naříkali. Mezi těmi nenávistnými pohledy našla i tváře svých blízkých. Kousek od sebe spatřila rodiče. Matka zoufale plakala a křičela a otec ji střídavě utěšoval, ale sám měl k pláči blízko:
„Juliano! Dcerko!“
„Pusťte ji. Je nevinná! Vždyť by ani mouše neublížila!“ marně křičel její otec, ale stráže ho nebrali na vědomí a dál odváděli jejich jedinou dceru k šibenici. Zoufalý otec si začal prodírat cestu mezi lidmi, jež mu stáli v cestě a hned poté se vrhl na samotné stráže, jen aby je odstranil z cesty a ochránil dceru před strašlivým osudem. Ale bylo to marné. Sotva se k nim dostal. Dva muži se na něj vrhli a začali ho bít tak surově až padl k zemi. Stále zoufale křičel, aby Julianu pustili, že je nevinná.
Juliáně vhrkly slzy do očí. Nemohla to snést, nešlo to. Tolik bolesti… Tolik její rodiče trpěly. Ona si najednou uvědomila, že je jejich jedinou dcerou. A že teď ji mají ztratit, navždy…
Slzy jí tekly po tvářích a nemohla jim bránit. Odvrátila svůj zrak, aby neviděla, jak její matka pláče a jak jejího otce bijí…

* * *

Jeden ze strážných odemkl a otevřel dveře. Do malé a nehostinné místnůstky pronikl kužel světla. Po chvíli se ozvala rána. Dovnitř vlétlo tělo a tvrdě dopadlo na zem, jak do něj strážník nemilosrdně strčil. Poté se dveře se skřípěním zavřely a zvenčí zarachotil klíč v zámku. Vevnitř nastala tma.
Juliana se pokusila vstát, ale vzápětí svůj pokus vzdala. Bolelo ji celé tělo. Bezvládně ležela na studené podlaze a po tvářích jí tekly slzy. Hlavu zabořila do té trochy slámy, co zde byla a ani se kolem sebe nerozhlédla. Věděla, kde je. Rozsudek již byl vynesen a nebylo proti němu odvolání. Zítra ještě před polednem bude oběšena, na náměstí se na laně bude houpat její bezvládné tělo. Lidé po ní budou házet zkaženým jídlem a ptáci jí vyklovou oči a mouchy jí boudou požírat…

Juliana sebou trhla, byl to strašný sen. Třásla se po celém těle a čelo měla orosené potem. Vyděšeně se kolem sebe rozhlédla, panovalo zde šero. Jen vysoko ve zdi bylo malinké okénko, jež bylo dost malé na to, aby jím nešla prostrčit hlava. To byl jediný zdroj toho chabého světla. Ještě byl den, nebo spíše večer? Těžko říct.
Zvenčí se ozval křik. Kdosi tam ztropil hotový povyk. Julianě se zdály ty hlasy povědomé. Vstala ze země a doběhla ke dveřím.
„… Pusťte ji! Ona je nevinná! Juliano!“
„Ralfi!“ zvolala Juliana skrze dveře.
„Juliano lásko. Proč? Proč jsi to udělala?“ Vykřikl Rafael odkusdi z chodby, kde se potýkal se strážným, jež ho k ní nechtěl pustit.
„Odpusť lásko. Zabili by nás oba.“ zavolala Julie, slzy nakrajíčku.
„Tak dost! Okamžitě odejděte, nebo s vámi bude zle, mladý pane!“ Rozzuřil se strážný a ozvala se rána, jak Fafaela uhodil.
„Ne! Ona je nevinná! To já pana Rousseauho zabil, ne ona!“ zvolal Rafael zoufale se snažíc dostat k Juliininým dveřím.
„Sama se přiznala, vražedkyně. Nepokoušejte se jí zastávat. Stejně ji nazítří čeká šibenice!“
„Ne, to ne!“ vykřikl Rafael tak nešťastně a zoufale, že víc už to snad ani nebylo možné. Na chodbě se rázem seběhla mela. Podle hluku, jaký se odtamtud ozýval, se Rafael rval jako o život, ale vrhlo se na něj asi šest mužů. Po chvíli zápasení, se vše uklidnilo a a Juliana zaslechla už jen klení strážníků a odtahování Rafaelova bezvládného těla.
Ach ne! Snad ho nezabili! Vyděsila se Juliana a vzápětí svou myšlenku vyřkla i nahlas. Jeden ze strážných, který byl ještě vzteky bez sebe, rozrazil dveře od cely a nakopl ji jako psa. „A ty mlč sakra! Nebo ho fakt zabijem. Zasloužil by si to parchant jeden!“ a znovu odešel, dveře práskly a zacvakl zámek. To bylo naposledy, co k ní do cely toho večera někdo vešel…


* * *

Julianu už přivedli až k šibenici. donutili ji vystoupat po schůdkách nahoru. Posledních několik opovážlivců po ní hodilo zkaženým ovocem či dokonce menšími kameny, ale pak se ke slovu dostal strážný, jež rozmotal listinu a předčetl její zločin a rozsudek. Juliana stála nehnuta a ve tváři již měla netečný výraz. Myšlenkami už bloudila v hrobě.
Když strážník dočetl, přistoupil k ní kat a postavil ji na dřevěnou stoličku pod lanem. Potom jí přes hlavu přetáhl smyčku. Ani se nějak nebránila. Tím spíš to na kata udělalo dojem. Byla krásná a od pohledu vypadala skoro jako světice. Nechtělo se mu věřit, že právě ona by někoho zabila. Nicméně, měla být oběšena. Ve chvíli, kdy se jí snažil tu smyčku utáhnout, se však z davu ozval zběsilý křik, který přehlušil vše ostatní.
„Je nevinná! Ona ho nezabila!“ vykřikl Rafael z plných plic a davem se prodíral k šibenici. Kat byl překvapen tím odvážným protestem. Normálně si nikdo něco takového nedovolil. Člověku, který se veřejně zastával zločince, mohlo hrozit že bude další, koho popraví. Stál tedy velice překvapen, že úplně zapomněl na svůj úkol.
„Ovšemže je! Obořil se na mladíka strážný. Sama svou vinu přiznala. Tak jak se opovažuješ prohlašovat, že je nevinná?!"
"Stráže, chopte se ho!“
Na Rafaela se vrhli asi čtyři muži. On se však bránil ze všech sil, a vypadalo to, že je všechny přemůže. Někteří přihlížející až užasli nad tím, kolik se v něm bere síly! Vždyť on tu dívku miluje! To láska mu dodává sílu a odvahu se všem postavit, a třeba i svůj život položit, aby svou milovanou Julianu zachránil.
Strážník, jež vydal rozkaz, se obrátil ke katovi a poručil mu: „Tak už sakra tu holku oběs!“
„Ralfi, ne!“. Vykřikla nešťastně Juliana. „Lásko, miluji tě a vždycky budu! Prosím, zachraň se!“
„Ne! nenechám tě trpět kvůli mně. Jak bych mohl žít s vědomím, žes kvůli mně obětovala život!“ vykřikl Rafael v zápalu boje.
Juliana chtěla ještě vykřiknout, ale to už jí kat, ač nerad, podkopnul stoličku, na níž stála. Julianě se lano okamžitě začalo zařezávat do hrdla a začala sebou bezvládně škubat. Zkoušela se nadechnout, ale nešlo to. Bylo jí jasné, že je to marné.
Před očima se jí pomalu začal promítat celý její život a pociťovala strašlivou bolest, jak se jí lano zařezávalo do kůže stále víc a víc. Snažila se vykřiknout, ale nešlo to. Strašná muka…
Rafael na ní pohlédl a žalostně vykřikl. Juliana se přiměla na něj pohlédnout, ač jí to činilo obtíže. Jejich pohledy se setkaly. Ač to byl jen okamžik, jakoby to trvalo celou věčnost. Jakoby se čas najednou zastavil. Hleděli si do očí, těmi pohledy si sdělili víc, než by to kdy dokázali miliony slovy. Pak Rafael zpod košile vytáhl revolver a vystřelil na ni. Šaty se jí zbarvily krví v místě, kde měla srdce. Zemřela okamžitě. Bezvládně svěsila hlavu a její mrtvé oči jako by říkaly :“Odpusť…“
Ve chvíli, kdy zazněl ten výstřel, jakoby všichni přimrzli na místě, jakoby zapomněli proč tu jsou. Rafaelovi vhrkli slzy do očí a udělal poslední věc ve svém životě. Dříve, než mu v tom kdokoliv stačil zabránit, namířil revolver na sebe. Vystřelil.
Jeho bezvládné tělo se skácelo k zemi a začala se kolem něj tvořit louže krve. Tak skončila poprava…

ikonka sbírka Ze sbírky: Povídky

přidáno 06.02.2016 - 23:07
Máta: Ahoj, děkuji za zastávku. Těší mne, že moje "sedmnáctiletá" povídka se dá opravdu číst. I když, vítězný oblouk bych si nenechala postavit. :-D Připomínky uznávám, jsou opodstatněné. Důslednosti jsem tenkrát nedávala moc prostoru. Hlavní bylo prostě psát. Mladá, začínající, no. :-) Korekci mám v plánu. Postupně se k tomu dostanu, jak mi čas dovolí.
K poznámce o inkvizici: vím, jaký je tam rozdíl. Zde jsem tou poznámkou myslela to, že by byl mučen namísto pouze popraven (kdybych udělala na to příběh). Šlo mi jen o vyjádření toho, že krom špatného konce mohou být i horší konce. Zde jsem se postarala v příběhu jen o popravu. O inkvizici bych psát nechtěla. Brrr.
Děkuji za návštěvu a za poctivou a konstruktivní kritiku. :-)
přidáno 05.02.2016 - 12:22
Tak ju, na to, že jsi to napsala v 17 to není špatné, je na tom ten věk dost vidět, nevyzrálost stylu a pod., ale kdyby každý sedmnáctiletý psal takhle, tak by se mohly začít stavět slavobrány. Co mi ale hodně vadilo byly chyby, jak pravopisné, tak stylistické a to hlavně opakující se slova. Ty před publikací chtěly opravit.
Příběh sám o sobě špatný není, sice nic nového pod sluncem, ale zpracováno na věk ve kterém jsi to psala pěkně. Obzvlášť stavba, kdy se střídala současnost a postupné retrospektivní pasáže, se mi líbila. Jen druhý díl ti nenavazuje na první, začíná tak, že čtenář najednou neví co, jak a kde, měla jsem pocit, že tam vlastně něco chybí, chtělo by to tu scénu nějak uvédst.
Neřeším zasazení ani reálie, tam by se dalo najít chyb hromada, jen si dovolím... rozsudek při popravě vždy čte soudce, stejně jako by měl proběhnout právní proces a ne stoličky, ale postupné vytahování na smyčce, nebo shození dolu. ;-) Pardon, to jsem si nemohla odpustit ;-).
Takže celkově hodnotím kladně, možná by nebylo vůbec špatné to přepsat, proškrtat, trochu na tom zapracovat.
A jo, prosimtě Inkvizice se zabývala "zločiny" náboženského rázu - kacířství, čarodějnictví a pod. "Civilní" vraždy patřily světskému právu a soudu. Jen na okraj k tvému komentu níže. :-)
přidáno 05.02.2016 - 11:26
Eleanthir: Ber to z té lepší stránky. Nestal se obětí inkvizice. :-D
přidáno 05.02.2016 - 09:35
Ooo, při poslední větě jsem dostal husinu. Silné vyvrcholení.. Popravdě jsem čekal happyend. :)
přidáno 20.10.2007 - 13:09
Nějak mi to nesedí, no...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Poprava (část 2.) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : ♠ Matka ♠
Předchozí dílo autora : Poprava (část 1.)

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

Cajocky.sk

Sex v Bratislave, sex v Žiline, sex v Banskej Bystrici, či sex v Košiciach, to je len malá vzorka toho, čo ponúka portál Cajocky.sk

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku