Domovina

Ležela v té lóži, oděna jen do svého půvabu. Její křivky se vpíjely do naducané peřiny a on je letmým dotykem rtů obdivoval v plném rozsahu.



Tvář vskutku andělská,

šíje jí voní po jasmínu,

v bocích horská dráha,

uložit se v jejím stínu.


Upřeně si hleděli do očí. Směsice touhy, chtíče, ale i něhy a úcty. V okamžicích se jim v koutcích objevoval drobný úsměv, který značil souznění s tím, co se v místnosti právě odehrává. Byla to němá demonstrace blaha a náklonnosti. V hlavě měl spoustu myšlenek, které byly příjemně kaleny požitkem. Tolik pochybností, které ho denně tahaly vstříc temným hlubinám, jako by povolily své sevření pod jediným jejím něžným přejetím prsty po zádech.


Tak upřeně hledíš do mých očí,

kde démoni plodí své představy,

a nemáš z nich strach,

nemáš z nich obavy.


V těch chvílích rozkoše, v té ryzí a upřímné přítomnosti, přesně tam našel tu osobu, kterou kdysi znal. Byl to on – takový, jaký je. Bez masek a nucených póz. Zalilo ho zvláštní teplo: „Tak asi takhle hřeje štěstí,“ a jako vděk ji políbil tak skutečně, jak to jen uměl.