Juliana a Rafael se milují, ale v ceště jim stojí žárlivý šlechtic, který chce Julianu jen pro sebe. Příběh začne nabírat obrátky... Vyprávěno retrospekticky... Napsala jsem to už před nějakým časem. Budu vděčná za komentáře...
přidáno 19.10.2007
hodnoceno 3
čteno 1033(21)
posláno 0
Poprava (část 1.)

Juliano… Juliano…“
Dívka sebou ve spánku škubla, potom otevřela oči. Byl to jen sen. Všude kolem panovalo příšeří. Slyšela kapky vody dopadající na kamennou podlahu a šramot krys pobíhajících ve slámě. Jinak nic.
Pomalu se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Stále byla tam kde předešlou noc. V cele smrti…

* * *


„Juliano! Jdi už spát! Proč ještě svítíš?“ zavolal na ni matčin hlas z chodby. Juliana zvedla hlavu od rozepsaného dopisu a zavolala na matku:
„Ještě chvilku maminko. Už půjdu spát.“
„No proto.“ odvětil matčin hlas zvenčí. Potom se ozvaly vzdalující se kroky a zavrzání dveří. Opět nastalo ticho. Juliana znovu pohlédla na rozepsaný dopis. Povzdechla si. Nebylo to příjemné psaní. Nicméně, musela jej napsat.
Namočila brk do kalamáře a dala se do psaní. Psala pomalu a rozvážně. Dávala si záležet na vhodné volbě každého slova.
Když popsala celý papír, odložila brk a uchopila dopis do rukou. Naposledy si jej pročetla:


Vážený pane Rousseau,
Vaše psaní jsem obdržela stejně jako předchozí dvě a na obě jsem Vám již odpověděla. Doufala jsem že mne pochopíte, ale přesto jste mi opět napsal. Ač mne to mrzí, i nyní Vás však musím zklamat.
Nemohu vaši nabídku k sňatku přijmout. Mé srdce již patří jinému a navíc, jsem přeci jen dívka z chudších poměrů, zatímco Vy jste vážený šlechtic. Nejsem vás hodna, a Vy to víte stejně dobře jako já. Vy si přeci zasloužíte někoho lepšího než jsem já.
Prosím už mi nepiště a nevyhledávejte mne. Jsem zaslíbená jinému, prosím pochopte to.

- Juliana


Dopis byl smutný. Adresát bude zklamaný. Jenže ona jinak nemohla, milovala jiného…
Složila dopis a zapečetila ho voskem ze zapálené svíčky na stole. Potom přešla přes světnici k oknu a otevřela jej. Venku pod oknem čekal poslíček na odpověď pro svého pána. Byl to mladý klučina, sotva třináctiletý. Juliana jej oslovila a když na ni pohlédl, upustila dopis. Poslíček jej chytil. Potom na ni kývl a spolu s dopisem se rozeběhl do noci…


* * *

Dveře se za hlasitého vrzání otevřely a dovnitř vnikl kužel světla. Juliana oslněná touto náhlou změnou, si zakryla rukou oči.
Po schůdkách sešel strážný a několika kroky se ocitl u ní. Juliana svěsila ruku, jíž si chránila zrak a pohlédla na něj zdola. Strážný ji chytil za paži a násilně zvedl na nohy. Juliana se ani nějak nebránila. Věděla, že by to bylo marné. Její dny už byly sečteny a nic na světě by to nezměnilo.
„Šibenice na tebe čeká.“ oznámil jí odměřeně strážný a letmo pohlédl do jejích očí.
Juliana na to nic neřekla. Bála se, že kdyby promluvila, propukla by v pláč. To nechtěla, již se naplakala dost. Nechtěla zemřít, ale musela se s tím vyrovnat. Smrt byla neodvratná.
„Je to škoda. Taková…pěkná tvářička.“ řekl ji strážný a celou si ji prohlédl. „Inu, vraždy se neodpouští. Ani takovým jako jsi ty.“
Potom jí svázal ruce za záda a pomalu ji odváděl z cely


* * *

Juliana zavřela okno a utěsnila jej hadrem aby dovnitř netáhlo zvenčí. Potom se rozhlédla po svém pokoji. Byl zařízen více než skromně, stejně jako celý dům. Zdi byly na několika místech vlhké a oprýskané. Postel stojící v rohu byla rozvrzaná, a peřiny na ní několikrát záplatované, aby z nich nevylétalo peří. Kousek od postele stála stará almara, která byla celá ošoupaná a měla rozvrzaná dvířka. Kousek od okna, u nějž sála, byl psací stůl. Ten jako jediný nepůsobil tak staře a opotřebovaně, jako vše ostatní v místnosti. Juliana ho zde měla asi jen čtyři roky. Když ji strýc naučil číst a psát, uprosila rodiče, aby jí ho pořídili. Příliš často jej však nepoužívala na psaní. Většinou neměla důvod cokoli psát. Snad jen, když si chtěla zapsat nějaký ten zážitek do deníčku, který skrývala pod uvolněným prknem v podlaze u postele.
Co na mně vidí? Pomyslela si Juliana. Vždyť nejsem ani bohatá… Usedla ke stolu a ze šuplíčku vytáhla zrcátko. Za svitu svíčky se podívala na svůj odraz. Nebyla ošklivá. Měla havraní vlasy, jež se jí vlnily kolem srdcovitého obličeje, hnědé oči a plné rty. Nebyla však upravená a bledé tváře měla věčně umouněné, což jí na kráse značně ubíralo. Kdyby však o její zevnějšek bylo pečováno stejně dobře, jako o zevnějšek bohatých dam, mnohou z nich by svou krásu předčila. Ona si však nepřipadala nijak zvlášť krásná. Krásná byla jen pro svého milovaného, ne však pro někoho, jako byl pan Rousseau.
Po chvíli zamyšlení odložila zrcátko a jala se rozčesávat vlasy, když tu náhle se ozvaly ty zvuky. Poznala je okamžitě, Do jejího okna někdo házel zvenčí kamínky a ona věděla, že to je její milovaný Rafael…
Dívka okamžitě vyskočila ze židle a odcupitala k oknu. Dychtivě jej otevřela a zamávala Rafaelovi. Ač byla venku tma, věděla, že se na ni usmívá a usmála se taky.
„Rafaeli…“ vzdychla zamilovaně. „Už je pozdě. Setmělo se.“
„Juliano, lásko moje. Co na tom záleží. Mám pro tebe skvělou zprávu.“ vyhrkl Rafael naléhavě. „Pojď dolů, aspoň na chvilku…“
Juliana se nenechala přemlouvat. Se slovy „Hned jsem dole.“ opatrně zavřela okno. Potom si sundala střevíčky, aby nenadělala moc velký hluk, a po špičkách došla ke dveřím. Nebyl to pro ni žádný problém. Věděla přesně, která prkna vržou a která ne.
Na chodbě se pro jistotu ještě zaposlouchala, zda rodiče doopravdy spí. Ozývalo se však jen spokojené pochrupování a jinak bylo ticho. Sama pro sebe se pousmála, a pomalu sešla po schodech.

„Juliano, lásko. Dnes ti to trvalo nějak dlouho.“
„Musela jsem být opatrná, abych nevzbudila rodiče." Nelíbí se jim, že se takhle scházíme po setmění.“ řekla mu omluvně a láskyplně ho objala. „Říkal jsi, že máš dobrou zprávu. Copak to je Ralfi?“
„Otec svolil. Můžeme se zvít.“
„Lásko, to je úžasné! Jsem tak šťastná.“ zvolala radostně a políbila jej. Potom však sebou ucukla. „Radši půjdeme jinam…“
Rafael přikývl. Chytili se za ruce a vyrazili úzkými uličkami pryč…


* * *

Chodby věznice byly ponuré a z atmosféry, jež tu panovala, běhal mráz po zádech. I Juliana se neubránila tomu strašnému dojmu, a otřásla se hrůzou. Strach však neměla, teď už ne. Se svým osudem se smířila. Ale jak se s tím smíří Rafli? Nechtěla na to ani pomyslet. Myšlenku na něj radši okamžitě zaplašila, jinak by se opět rozbrečela. To ona nechtěla, už se naplakala dost. Znovu by to nesnesla.
Když vyšli z věznice a ona spatřila denní světlo v celé své kráse, už ji doprovázelo asi osm strážníků. Jakoby měla být kdovíjak nebezpečná či snad by chtěla utéci. Vždyť přeci nebylo jak…
Pohlédla k nebi. Obloha dnes byla nádherně azurově modrá a téměř bez mráčků. Slunce svítilo a ptáčci vesele cvrlikali. Jakoby se příroda dnes radovala. To ji zabolelo. Jak mohlo být dnes tak překrásně, když ona jde na smrt? Měli by padat hromy a blesky a kapky by ji měli celou smáčet…

* * *

Černý plášť s kápí zašustil v temné uličce. Tajemná postava zběsile uháněla spletitými uličkami města a ani na chvíli se nezastavila. Najednou zavál větřík a kápě sklouzla dolů. Muž toho nedbal a spěchal stále dál, hnán vášní a posedlostí k té, po níž tolik toužil, aniž vlastně nevěděl proč. Nepřemýšlel o ničem. Jeho mysl byla zatemněná a jediné, co opakovala, bylo to překrásné jméno – „Juliana“
Už to nebude daleko. pomyslel si. Věděl, kde dívka bydlí. Tajně pověřil sluhu, aby ji vystopoval. Podle plánku města si pak zjistil, kde přesně ta ulička leží. A nyní tam kráčel poprvé. Dosud v sobě nenašel dost odvahy za ní přijít. Přeci jen byl z vážené rodiny, ale dnes už mu to bylo jedno. Chtěl ji vidět, a chtěl ji získat. Za každou cenu…
Proběhl ještě několika uličkami, a když se unavil, zvolnil tempo na chůzi. Nebylo to zrovna nejblíže. Zastavil se na rohu uličky a opřel se rukou o zeď, aby vydechl. Když tu náhle zaslechl…
Z vedlejší uličky se ozval smích. aniž by věděl, co ho na tom zaujalo, pohlédl tam a spatřil párek milenců, jež se opíraje o zeď spolu líbají. Naneštěstí na ně dopadalo světlo z petrolejové lampy a on si po chvíli uvědomil, koho to vlastně vidí…

Juliana i Rafael byli v těsném objetí a měli oči jen jeden pro druhého. Po chvíli se jich však zmocnil pocit, jakoby je někdo pozoroval. Pohlédli na konec ulice a spatřili muže v temném plášti, jak je upřeně sleduje. Ač mu nebylo vidět do obličeje, Juliana měla nepříjemný pocit, že toho muže zná.
Pan Rousseau se k nim začal rychle přibližovat a z pod pláště vytasil kord. Ovládl ho neuvěřitelný vztek a nenávist. Najednou netoužil po ničem jiném, než toho mládence zabít.
Rafael, jež zpozoroval hrozící nebezpečí, pevně sevřel Julianinu ruku. „Juliano, utíkej!“ vykřikl a oba se dali na útěk. Pan Rousseau jim však byl v patách. Proběhli asi čtyřmi uličkami, a on stále vytrvale běžel za nimi a pomalu je doháněl.
Rafael pustil Julianu a křikl na ní, aby utekla. Sám se otočil čelem k panu Rousseauovi, aby mu čelil. Byl už téměř u něj, když po něm mládenec hodil kámen. Ten zasáhl svůj cíl. Rafael toho využil a skočil po něm. Muž nestihl včas zareagovat a kord po chvíli rvaní odlétl stranou.
Juliana, která to celé pozorovala místo, aby utekla, se okamžitě rozeběhla Rafaelovy na pomoc. Sebrala kord ze země a sekla jej přes bok. On ji však vztekle odstrčil a ona upadla na zem. Rychle se z pádu vzpamatovala a znovu se chtěla pokusit Ralfimu pomoci. Ale pak se zděsila. Ve světle nedaleké petrolejové lampy se zaleskl revolver, o nějž se nyní oba muži prali.
„Juliano, uteč!“ zaúpěl Rafael.
Juliana však neuposlechla. Aniž si uvědomovala, co vlastně dělá, odrazila se od země a skočila panu Rousseaovi na záda. Snažil se ji v zápalu boje setřást, ale držela se ho jako klíště. Své nehty zaryla hluboko do jeho kůže a jednou ho dokonce kousla do krku. Bylo jí jedno, jaké ji hrozí nebezpeční, ale tolik se bála o svého milého, že toho ani v nejmenším nedbala. A pak se náhle ozval výstřel. Celá ta podivná trojice strnula na místě. Juliana se pustila pana Rousseaho a padla k zemi. Zděšený Rafael pustil muže v vrhl se k ní.
„Juliano, lásko!“ zvolal zděšeně. Kulka jež vyšla z revolveru, ji musela zasáhnout. Ach ne… „Juliano, lásko moje. Prosím, neumírej mi.“
Juliana popadla dech a pohladila Rafaela po tváři. Usmála se na něj. „Ralfi…“
Pana Rousseau se skácel k zemi. Rafael se však ani neohlédl. Měl oči jen pro Julianu, již křečovitě svíral v náruči.
„…nic mi není.“ dopověděla Juliana.
„Ach ne… Cože?“ podivil se Rafael.
„Už mne prosím pusť, jinak mně udusíš.“ požádala jej dívka.
Rafael ji pustil a rázem se zaradoval. „Drahá, tys mně ale vylekala. Já už myslel, že…“
Ani to však nedopověděl a otočil se na pana Rousseauho. Ten nejevil žádné známky života. Všiml si, že má šat zbarven krví. Rána byla smrtelná, zemřel velmi rychle.
Juliana k němu přistoupila a pohlédla do jeho mrtvých očí. Pak zděšeně vykřikla a začala s ním třást, ale marně. Už mu nebylo pomoci.
„Juliano, co je to s tebou?“
„Ne, on přece nemůže být mrtvý. To ne! Bože smiluj se nad námi. Co jen se stane? Ach ne“ bědovala Juliana a pomalu ji ovládala panika. Ralfi ji chytil kolem ramen a konejšil jí. Rychle se uklidnila a pak ze sebe vypravila. „Byl to pan Rousseau, ze šlechtické rodiny… Co jen s námi bude?“
„Cože? On byl šlechtic?!“ polekal se mladík. „Juliano, musíme utéci, než sem někdo přijde. Za tohle by byla šibenice. Utíkej! Já ho zatím někam schovám!“ zavolal na ni a tentokrát Juliana uposlechla a rozeběhla se domů…
To však ani jeden z nich netušil, že posledních pár minut je někdo pozoroval. Kdosi zaslechl onen výstřel a když se vydal po zvuku a nářku, spatřil, k čemu došlo…


* * *

Strážníci i s odsouzenou se přiblížili na náměstí. Zde už stála šibenice a shromažďoval se dav. Mezi lidmi to zašumělo, když spatřili spoutanou dívku, jež pochodovala vstříc smrti. Někteří lidé na ni jen civěli, jiní na ni pokřikovali a nadávali jí do vražedkyně a podobných nadávek. Několik si jich dokonce dovolilo po ní hodit plesnivým ovocem. Ale ona to sotva vnímala. Pohlédla na šibenici a její myšlenky se zatoulaly právě tam. Snad zemře rychle a nebude dlouho trpět. Moc tomu však nevěřila. Jednou sama byla svědkem popravy a očividně to nebyla příjemná smrt. Odsouzený sebou ve vzduchu bezmocně škubal a marně se snažil nadechnout, ale lano se mu do hrdla zařezávalo čím dál tím víc, až jeho pleť začala dramaticky měnit barvu. Muselo to být strašné, aspoň dívat se na to bylo strašné…

* * *

Pospíšila si, aby byla co nejdříve doma. Měla strach z toho, co všechno by se mohlo stát, kdyby se přišlo na to, že můžou za smrt pana Rousseau. Za celou noc oko nezamhouřila a ustavičně plakala. Musela zabořit hlavu hluboko do polštáře, aby nebyli slyšet její vzlyky a nářky. Plakala a nedokázala přestat. Pořád před sebou viděla tu strašlivou scénu, jak s ním Ralfi zápasil a jak ho potom zasáhla ta smrtelná rána. Věděla, že to bylo v sebeobraně, ale ani to by jim nepomohlo, neboť to byl šlechtic. A také jí bylo jasné, proč na ně zaútočil. Kvůli ní! Nejspíš se odmítal smířit s tím, že jej odmítla a tak se chtěl pomstít. Byla to její vina… Kdy jej byla nepoznala, nestalo by se to…

Druhého dne Juliana ani nevyšla z pokoje. Měla strach ukázat se i před rodiči. Celá se schovala pod peřinu a občas z pod ní vykoukla, když se ozval hlasitější zvuk. Netrvalo však dlouho a přišla ji vzbudit matka.
„Jemináčku, dcerko moje! Co je ti? Vypadáš strašně!“ zděsila se když odkryla peřinu, pod níž se skrývala.
Na Julianu nebyl hezký pohled. Měla oči podlité krví a černě orámované, jak celou noc probděla a probrečela. Navíc se celá potila a třásla, strachem. Její matka si to však vyložila jako nemoc a dala poslat pro doktora. Trvalo asi hodinu, než se zezdola ozvalo zabouchání na dveře.
„Já otevřu“ ozval se zezdola otcův hlas. Dveře dole se otevřely a po krátkém rozhovoru se ozvaly spěšné kroky, jež spěchaly do schodů. Dveře od pokoje se otevřely a objevil se v nich Rafael.
Chtěl rychle vejít do pokoje, ale zarazil se, když si všiml, že Juliana není v místnosti sama.
„Zdravím, mladý Rafaeli. Nevím, co vás sem tak časně přivádí, ale Juliana je nemocná.“ oznámila mu Julianina matka.
„Promiňte, nevěděl jsem… Mohl bych s ní mluvit?“ zaprosil Rafael. „Aspoň na chvíli…“
Matka nakonec přikývla a vyšla z pokoje. Sotva se za ní zavřely dveře, Rafael přispěchal k Julianě a poklekl u ní.
„Drahá, jak to vypadáš? Co se ti stalo?“
„Ralfi, já mám strašný strach. Co když zjistí, že jsme to zavinili my?“
„Neboj. Nikdo nás neviděl, a navíc byla tma. Jen se nestrachuj. A ani ve městě se o včerejšku zatím nemluví. Nikdo zatím neví, že se něco stalo. Můžeš být klidná. Všechno bude dobré.“
Ozvalo se zaklepání na dveře. Juliina matka vešla dovnitř a oznámila Rafaelovi, že už se na něj netrpělivě čeká.
„Kdo na tebe čeká?“ zeptala se Juliana polekaně.
„Otec na mně čeká. Slíbil jsem mu, že s ním zajdu k truhláři, abych mu pomohl odvézt novou skříň. Už musím jít. Pa a neměj strach.“ řekl jí a na rozloučenou ji políbil na čelo.

ikonka sbírka Ze sbírky: Povídky

přidáno 31.01.2016 - 23:02
Eleanthir: Ahoj. Bylo mi tuším 17 let? Už nevím přesně, kdy vznikla. :-) Děkuji za hodnocení.
přidáno 13.09.2015 - 18:35
Vybrala si si zaujímavú tému, som zvedavá ako to bude pokračovať :)
přidáno 31.08.2015 - 00:41
Kolik Ti bylo když jsi napsala tuto povídku? Je skoro skvělá :-))(skoro, protože je trochu plytčí z hlediska dějové stránky - možná až moc klišoidní zápletka, ale pokud ji máme brát jako milostnou "klasiku" (byť v tomto podání s celkem originálním depresivním finále), obstojně splňuje požadavky ;-) )

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Poprava (část 1.) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Poprava (část 2.)
Předchozí dílo autora : Nemilovaná

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku