Demarkační

Psst ...

Nevyplaš to ticho.
Je tak nesmělé.
Pod smrští pocitů mrtvé téměř je.

Dlužíš mi okamžiky
naplněné vákuem z nočních mrákot.

Psst ...

Za zavřenými sny slyšet tlukot srdce
prosyceného horkou krví.

Nevyplaš ten zvuk monotónního ticha.
Zbláznila jsem se do hudby vlastních ran.

Lahodnost a harmonie fraktálů touhy a nechtění.

Už můžeš jít!

Zanechals mne silnější než dřív.
Plnější o mohutnosti vlastních vesmírů.
Jsem vděčná za poznání
ale už běž!

Co bylo není.


Nesmí být.