Třpytilky na mýtině lesní

Jsem roztříštěná váza,
co nikdy květin neměla,
střepy mé na zem padaly
až jsem se zachvěla.

Jak se mohu stále chvět,
když rozbitá jsem,
na mýtině lesní
přeji lidem dobrý den.

Krůčků pár kolem mě cupitá,
má aura do mechu ukrytá,
nedýchám, tudíž nežiji,
přesto před chvílí cizí ruce mě rozbily.

Ukončily mé bytí, mé poslání,
nadnášet květů stonky v širém moři,
sotva žhavým plamenem stvořena jsem byla,
nikterak sloužit jsem nestačila.

Mé třpytilky blyštivé,
přejete si taky,
věřit na zázraky?

Proč bytost lidská má a ničí,
to, co dle ní není ničím?

Mech zoufal si,
říčka ztichla,
do klína údolí
jediná jiskérka svítí.

Slunce,
budeš vstřícné, vábivé a věčné?
Zhasneš-li pak,
budeš zářit ještě?