Loučení Eamonna s Bnobelií

Sentimentem ovlivněna z vloček skládá básně,
perleť na tvář, v očích démanty,
připadá si krásně.

Volá po přírodě, vzývá stromy, prahne po samotném jsoucnu,
být či nebýt, na to se ptá, mlčí...
čeká až usnu.

Na mém těle maluje deseti štětci duše,
vpíjí do mě inkoust lásky, láká mě, je tak nachový,
když přiznám se k tomu citu, byť i suše,
kývne, že nikdo se to nedoví.

Pramínky vlasů, spíše plamínky klasů,
pas vosí jak za dávných časů,
zase ta barva, rudý nach,
ta ústa nedají mi spát.

Ač připoután k jiné,
ty jsi můj vzestup a zároveň pád.
Mám tě rád. Mám tě tak rád.