Něco o vojně

Líbí se mi, toto téma proráží věky, stále aktuální ...je v ní hloubka ...

Amadeo´´: Všiml jsem si, že jsem neodpověděl. Nikoli z přezíravosti, ale z pouhé roztržitosti. Inu patřím ke generaci, která měla vojnu povinnou. Je to těžká otázka. Myslíš, že průchodem nenormálnem se z Tebe stane někdo lepší. Může a nemusí. Můžeš odporovat, přejít do pasivní rezistence nebo se zlomit. Takže žádná jistota. Rozhodně tam ovšem člověk zhrubl a okoral. No a nakonec máš kolem sebe stále dost lidí, kteří žili a nežili za komoušů. To je podobné.

Celá je krásná..., je v ní síla

velmi dobrá a silná báseň..

Tuto báseň vnímám velmi silně, i přesto, že už patřím ke generaci, u které došlo ke zrušení povinného vojenského výcviku. U odvodu jsem ještě byl, ale vojna už mě minula.
Pokud mohu mít na Tebe otázku, jak ji vnímáš po letech Ty? Je to opravdu tak, že muže posiluje, že mu mnohem víc do života dá než sebere? Nebo jej třeba ovlivní na celý život?

Pokud se mám vrátit zpět k básni, konec na mě působí velmi silně:

ano stál jsem hluše a němě
a květiny začaly prorážet kůrku země
a já je zašlapoval zpět
pořadovým krokem

Já jsem chtěl vojnu jen primitivně přežít. V takové hloubce bych se vyjádřit nedokázal. Takže se mi to moc líbí. První část básně by se dala použít pro kohokoli v závislém (nesvobodném) postavení. Třeba pro prodavače.

říkal jsem si
nesmíš ztratit tvář
padaly na mě saze a kvílení výhybek
a v tu chvíli jsem cítil
jak se můj úsměv mění v škleb

a je to furt stejný... tak nějak jiný přece stejný