Je druhého června. Projíždím nočním velkoměstem svou každopáteční cestu domů. Na domy, ulice, kavárny, bary, divadla, kina, obchoďáky a náměstí padá vlažná, sametově modrá červnová noc prozářená jen světly pouličního osvětlení, světlomety protijedoucích aut a neonovými transparenty, které po obou stranách silnice se svým oranžovým smartem míjím. Je to smutný pohled na ty usínající domy, zhasínající okna a blikající lampy okolo.
Jedu obvyklou cestou po rychlostní silnici v pravém pruhu. Koukám před sebe, ruce mám položené na volantu a tiše si pobroukávám smutné písničky s rádiem. Je půl jedné v noci. Prostě má obvyklá návratová cesta - temně modrá tma, vlahý vzduch foukající z klimatizace a oranžové hvězdičky světel protijedoucích aut. Pak, jak si tak tichounce prozpěvuju spolu s rádiem, koukám, že se vedle mě objevil modrý džíp a v něm mladý kluk ne o moc starší než já. Chvíli tak jede stejným směrem a stejnou rychlostí jako já a světla mu laškovně svítí. Otočím na něho hlavu a on se na mě taky podívá. Usměje se, já taky, a zrychlí.
Odjede. Kam asi ten mladej kluk spěchá? Teď, v noci? Jedu dál sama tou podivnou, klidnou, modro-oranžovou, vlahou večerní alejí a mám lepší náladu. Mezi těmi spěchajícími se přece jen našel někdo, komu ještě slovo úsměv v dnešním světě něco říká…
Jedu obvyklou cestou po rychlostní silnici v pravém pruhu. Koukám před sebe, ruce mám položené na volantu a tiše si pobroukávám smutné písničky s rádiem. Je půl jedné v noci. Prostě má obvyklá návratová cesta - temně modrá tma, vlahý vzduch foukající z klimatizace a oranžové hvězdičky světel protijedoucích aut. Pak, jak si tak tichounce prozpěvuju spolu s rádiem, koukám, že se vedle mě objevil modrý džíp a v něm mladý kluk ne o moc starší než já. Chvíli tak jede stejným směrem a stejnou rychlostí jako já a světla mu laškovně svítí. Otočím na něho hlavu a on se na mě taky podívá. Usměje se, já taky, a zrychlí.
Odjede. Kam asi ten mladej kluk spěchá? Teď, v noci? Jedu dál sama tou podivnou, klidnou, modro-oranžovou, vlahou večerní alejí a mám lepší náladu. Mezi těmi spěchajícími se přece jen našel někdo, komu ještě slovo úsměv v dnešním světě něco říká…
Ze sbírky: Laserová lampa
12.06.2008 21:33
Hvězdářka má pravdu, že lidé se na sebe málo usmívají jen tak, pro radost. Když se na mě někdo usměje, vždycky mi to vylepší celý den, protože ten člověk mi předal kousek sebe a něco ze své dobré nálady. Vím, že upřímný úsměv mě vždycky přinutí zvednout koutky úst nahoru...Tak se na sebe usmívejme lidičky jak jen to jde:)
21.05.2008 10:34
pěkné... ale na pravý fejeton by to mělo mít nějakou výraznější pointu...
20.05.2008 12:25
No tak přímo fejeton to není, ale byl by to takový hezký sloupek do novin, celkem kritické ke společnosti a to se mi vždy líbí, je svatá pravda, že lidé ve spěchu a v chaosu běhu života ztrácejí i základní slušné mravy. Smutná to skutečnost.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.