Milionová výhra

„Mami?....mami,“ ozvalo se od okna zimním světlem bíle prozářeného pokoje.
„Copak je, Zlatko?“ na židli sedící žena se trhnutím probrala z myšlenek a zvedla k dívce u okna hlavu.
„Jak dlouho už to je, mami?“ pokračovala dívka, aniž by odtrhla pohled od dětí stavějících na malém hřišťátku v parku za nemocnicí sněhuláka. Žena si jen povzdychla, vstala a objala dívku kolem ramen.
„Jak dlouho... čtyři měsíce, Zlatko“
Dívka sklopila hlavu. Takže čtyři další měsíce už uplynuly od doby, kdy nastoupila do nemocnice na léčbu. A stále to bylo stejné. Jen smutně zpoza zamřížovaného skla mohla pozorovat, jak barevné listí v září postupně opadávalo, jak ostatní děti v říjnu pouštěly na kopci draky, jak se v listopadu začaly k zemi snášet první drobné sněhové vločky a změnily se ve velké závěje, ve kterých se teď ty samé děti vesele koulovaly. Tolik se změnilo. Ještě před půlrokem žila obyčejný život šťastné dívky a dnes? Stojí tu a místo člověka troska. Vyčerpaná, zdrcená a nešťastná. A proč? Za všechno může ta nemoc. Nebezpečná. Snad nevyléčitelná.
Dívka plakala. Matka, která ji stále držela pevně kolem ramen, ji k sobě přivinula a pohladila dceru po tváři. Vzpomínala si na Zlatiny třinácté narozeniny. Jako by to bylo včera. To měla dívka ještě dlouhé světlé a vlnité vlasy. A jak byly ty vlasy neposedné! V patnácti už je měla ale kratší, uvědomovala si matka, a byly obarvené. Zlata ale stejně vypadala jako sluníčko. Veselé sluníčko. Ale teď? Povzdechla si žena, jak vypadá její dcera teď? Je neustále tichá a smutná. Už se nesměje tak jako dřív. A namísto dlouhých copů musí nosit dvoumilimetrové strniště!
I matka se rozplakala. Sevřela dceru v náruči ještě pevněji, až se Zlatin nemocniční oděv úplně celý pomačkal.
Pokojem se neustále ozývaly monotónní zvuky přístrojů, v rozsáhlejším pohybu bránily Zlatě všudypřítomné průhledné hadičky. Žena plakala ještě více. Proč musí její dcera takhle trpět? Vždyť je jí teprve 16! V tomhle věku by měla řešit, jak se nalíčit na rande nebo které boty či šaty si koupí do tanečních, a ne, jestli se ještě dožije zítřejšího rána!
Matka vtiskla své dceři na čelo pusu a znovu ji pohladila po tváři. Najednou jí připadaly zbytečné všechny ostatní malicherné problémy nebo sny jiných lidí. Jak může někdo dávat přednost majetku? Jak může snít o tom, že vyhraje v loterii nebo že poletí okolo světa, když ve zdech nemocnic umírají děti rodičům před očima?! Žena si uvědomila, že největší milionovou výhrou by pro ni bylo Zlatino uzdravení.