Nekonečně dlouhý okraj života

I.
Charaktery

Byl podvečer a bylo to v létě. Ulice byly tiché. Ani jedno okno okolních domů nebylo otevřené, přestože bylo horko jak na poušti. Ticho, jež ovládlo okolí, přetnul chraplavý hlas starce: „ Přísahám ti. Zamlada jsem s ní do toho bušil, kde se dalo. Dokonce na schodišti. Jednou dokonce v jednom z těch výtahů, co máme v baráku. Zasekly jsme se, světla zhasla, já neodolal a sáhl jsem jí na levé prso a … a vlastně potom už se to zas nějak samo semlelo. “
Ten hlas patřil Jamesovi. Starému důchodci silnější postavy. Hladil si zašedlý plnovous a s chichotem se šklebil do tváře svému společníkovi, který okamžitě reagoval slovy: ,, Jamesi. Do prdele! Kolikrát vám mám říkat, abyste za mnou nelezl? “
Onen společník byl o dost mladší než li James. Byl to mladý člověk. Kluk co měl třiadvacet let a mezi rty si převaloval hořící joint. Vyfoukl kouř a viděl, že James nikam nezmizel. Pokračoval: „ Jamesi? Slyšíte mě? “
James přikývnul.
„ Tak už teda táhněte do prdele! Za celou co bydlíme v tom stejném paneláku, jste ani jednou neodpověděl na pozdrav z mé strany. Vole, natož abyste semnou mluvil. “
James se usmíval a tiše naslouchal.
„ Víte vy co? Víte vy co? “
James zavrtěl hlavou.
„ Za živa jsem vás měl raději, než teď, když jste po smrti. “ A ano. James je duch. Nebo blud jedné mladé hlavy? Duch je věrohodnější.
„ Hele mladej. Pro tebe jsem prostě James. Tykáme si ne? “ reakce společníka nebyla vůbec taková, jakou si ji James představoval. Dočkal se pouze ticha. „ Mám tě rád. “ Nic. „ No když nic jiného jsi jediný, co mě může slyšet a vidět. Takže … Je to fajn někoho mít, když ti u brány k posmrtnému životu, nějací skini nakopali prdel s tím, že jsi na jejich poměry moc velký hajzl. “ společník (který se mimochodem jmenoval Fird ) si pouze odfrknul a típnul joint o zeď u vchodu do paneláku, kde bydleli.
„Firde. Stůj. Firde. Chňupe! “ Jamesovi nadávky Firda většinou zastavily, ale toho dne se tak nestalo. Toho dne Fird pouze otevřel rozmlácené dveře do společných prostor domu a silou je za sebou zabouchl. Na zem spadla klika a pár šroubků s větším množstvím střepů. James se rychle vznesl do osmého patra, kde se usadil na Firdův balkón. Uběhlo zhruba deset minut. Fird otevřel dveře na balkón, kde James zrovna vystavoval slunci svou chlupatou hruď v přesvědčení, že i duchové se mohou opalovat, aniž by jim v tom překážela jejich průhlednost a tím pádem i neviditelnost. Jejich oči se střetly a Fird okamžitě přivřel dveře, tak akorát aby jimi prostrčil ruku, kterou šátral po parapetu. Hledal popelník, aniž by ho napadlo koukat skrze okno vedle balkonových dveří. Měl ho a hned zavřel.
„ Zapalovač. “ zamumlal si pro sebe James.
Dveře se okamžitě na to pootevřely a ruka byla zpět. James ukazovákem posunul zapalovač na dosah ruce. Jen se prsty dotkly plastu, z nějž byl zapalovač vyroben, ruka jej stáhla k sobě a hned jej sebrala.
„ Dík. “ zaznělo zevnitř a hned na to se zastřely žaluzie. Jak na okně, tak na dveřích. Na tento čin James zareagoval tím, že prošel skrze okno se zdí, do bytu.
„Firde! “Fird znuděně hleděl Jamesovim směrem. „Firde. Jsem rád, že se na mě alespoň díváš, když s tebou chci teď mluvit. “ Za poslední dny to měli mezi sebou vskutku různorodé a ani jeden pořádně nechápal toho druhého. Vřelo to mezi nimi. Fird Jamese stále odmítal poslouchat a akceptovat jeho přítomnost. To vše proto, že James tam byl a Firdova přítelkyně Mel zůstala mrtvá někde tam na druhém břehu.
„ Je mi to líto, Firde. Ale hulení a ignorace nic nezmění. To je jako … jako bys čekal, že z prvotřídních banánů uvaříš prvotřídní rajskou, kamaráde.“
Fird začínal pociťovat onen pocit, který přichází po vykouření kvalitní trávy. Pochopil Jamesovu myšlenku, ale zaměstnávaly jej pohyby vrásek na Jamesově čele. A pak se prostě konečně rozhoupal k oné příležitosti, pro kterou si ubalil joint, jež venku vykouřil. Byl pevně rozhodnut a tak prostě odešel s myšlenkou na to, že ho ten dědek pěkně sere. Byl dost možná poslední žijící tvor na této planetě a to celé mu, ještě víc, ztrpčuje ten dědek.
„ Firde. Firďáku. Firďáčku. No tak. Nemůžeš to v sobě dusit. Vypovídej se mi. “ James se prostě objevil Firdovi před nosem. Sedíc na židli. V rukách měl desky a pero na psaní. Zlehka si narovnal brýle, které předtím neměl. „ Nuže. Firde … ehm … Koldtský. “ následoval upřený pohled do Firdovich očí a James opět pokračoval: „ Cílem našeho sezení, je to, abychom vám pomohli se opět začlenit do … “ Jamesova řeč byla přerušena. Fird mu odkopl desky a odešel, zatímco křičel: „ Co jsem komu udělal?! Co jsem komu udělal?! “
Papíry z desky byly okamžitě odklizeny Jamesem, který hned na to odešel hledat do špajzu aspirin. Našel ho až na poslední polici. Jeden si vhodil do úst a zapil jej sklenkou vody. Byl opět připraven. Vyrazil za Firdem do obýváku. Jeho kroky značila mokrá stopa začínající malinkou louží, v které ležela tabletka aspirinu.
V obýváku došlo na malou ochutnávku stařecké demence doléhající na chudáka Jamese. Tou ukázkou byla otázka, jež zněla: „ Co to děláš? “
Bylo zřejmé, co měl Fird v plánu. Stál na okenním parapetu s prodlužovačkou obvázanou kolem krku a přivázanou k topení.
„ Pozoruji přírodu. Užívám si slunce. A v neposlední řadě zvažuji, co řeknu Mel, až se s ní znovu setkám. “ Fird mluvil klidně a tiše. Možná proto, se James zeptal s rukou u ucha: „ Co? “
Fidr vydal zvuk, který by vydal snad jen mravenečník ve smrtelné agonii. Otočil se s naštvaným výrazem ve tváři. Hleděl zpříma do Jamesovich očí. James nahodil nechápavý výraz.
„ A. No však víš… K tomu jako potřebuješ prodlužku? Která ještě k tomu není vůbec zapojena do zásuvky. “
Mohl to být nádherný okamžik, kdy hloupost vyhrála nad smrtí i přesto se nakonec jednalo o okamžik, kdy nad smrtí vyhrál vztek. Fird totiž seskočil z parapetu a přes obývák se rozběhl s nataženýma rukama před sebou. Rozhodnut zabíjet. Ano. Zabíjet duchy. Ale nakonec ho krátkost prodlužovačky zastavila a srazila k zemi. Nakonec málem zabil sám sebe. Házel sebou jako ryba na suchu. Dusil se a koulel očima.
„ Povol to! “zachrčel Fird směrem k smějícímu se Jamesovi, který nakonec prodlužovačku opravdu uvolnil. Zamezil tak tomu, aby se z hloupé prodlužovačky stal jednosměrný lístek do vlaku, který jezdí směrem Peklo pro neschopné a agresivní sebevrahy.
„ Skoro jsem to dokázal. “zamručel Fird. „Mohl jsem být s ní. Jdu spát Jamesi. Do rána mi dej prosím tě pokoj. “
„ Konečně jsme se dostali k tomu tykání. “ Rozzářil se James, ale mezitím se už Fird odebral do pokoje, kde si lehnul do postele a zahleděl se do stropu. Po chvíli usnul a zdál se mu sen. Sen o známé planetě jménem Země. Přilétli na ni mimozemšťané, aby projevili znechucení nad tím, jak se zvrtnul jejich pokus jménem Evoluce. Na konci Evoluce, měla vzniknout rasa psích humanoidů. A ne rasa Lidí. Proto mimozemšťané, celkem milí zelní chlapíci, jediným čudlíkem restartovali celý vývoj země. Na konci snu se džunglí prodíral nahrbený psí neandrtálec, táhnoucí na provázku něco co připomínalo opici, ale mělo to čtyři nohy a opičí obličej byl protažen do předkusu plného malinkých zubů, mezi kterými vysel dlouhý jazyk. Ráno si Fidr na žádný takový sen ani nevzpomněl.
James nevěděl co dělat. Rozhodl se, že se vydá domů. Ve svém bytě se duch hezky usadil do křesla, odkud si pustil na televizi nějaký erotický film s levným příběhem a spoustou lásky přicházející od větší skupiny mužů. Všemi možnými směry i způsoby. Žena, která tomu byla středem svůj vděk, za takové množství lásky, dávala chvílemi velmi hlasitě najevo.