15.05.2008
2
1605 (15)
0
Ztišila jsem hlas
a uspala srdce v zatáčce,
uštknutý nelad
pohřbila u cesty..

..ach, žít tak ve vysoké věži
jež sahá špičkou do nebes,
dívala bych se,
dívala do zlatohlavé věčnosti,
oslepla září dávna,
ptákům naslouchala
a jejich písně zpívala,
jen pupeční spirálou schodů
byla se zemí spojena..

..mnohým však dech nestačí,
umdlévajíc pod vlastní tíhou
jizvy cestou sčítají,
a spirála
do podzemí je vtahuje..

..jen pár jich do oblak vyšplhá,
od kamenů spálení,
jež tak podivně krásou zebou..

..a nešťastní
ti co zhroutí se
s vytrženou páteří.
 16.05.2008 16:56
.......nohama stát na zemi a hlavu mít v oblacích.....
 16.05.2008 15:55
S páteří sehnutou pod znakem spáleniny
jizvami pokryt bič jak cestu hnal
dech tíživý, na úvěr, jako mnozí jiní
osleplý září, jsem ptákům naslouchal
Pod věčností nebes špičatých
jat věží bez dotyku země
zatáček nelad již spánkem dých,
v té cesty konci snad pohřbíte mě

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.