Interpretujeme život v klouzavých frázích již napsaných někým jiným. Kam se vytratil prostor pro naše vlastní autorské možnosti ve chvílích, kdy spáváme s očima dokořán, přehlížeje možnost ovlivňovat dění kolem nás.
Duše je cizím pojmem pohřbeným někde na urychleně zesmutnělém západu. Necítíme tlukot srdce a s pravou rukou na hrudi někde v jeho lokalitě přísaháme, že se pokusíme v pravdě žít. Lháři. A největší křivdou je, že víc než komu jinému lžeme sami sobě.
Ze strachu. Ze zvyku. Možná proto, že nás nikdy nic jiného neučili..
Bojíme se bolesti a tak ji oblékáme do hávu moci a zlosti s občasnou ambicí vyhlásit válku celému světu, abychom na samém konci zjistili, že v bojích není vítězů ba ani poražených a žádný z výsledků nás stejně nikdy nenaplní. Že lidských pravd je na světě tolik, kolik je na světě párů lidských očí a že všude kolem nás je zbytečně moc utrpení.
Skoro nikdo už nehledá ve dlaních pozůstatky z obtisků malého prince, nesbližuje se s uměním a v tmách neshledává naději ve svitu tančících plamenů s omezenou životností. Láska se stala záhadou. Mystériem. Snad že jsme zapomněli, že dřív jsme ji nikdy rozumět nemuseli. Naše srdce pozhasínala na cestách za bohatstvím a jiskry štěstí byly pohřbeny pod tíhou deště ze zlatých mincí. Hodnotám přiřazujeme třpytivé tváře a úsměvy zdarma se už jednoduše nenosí.
Věříme, že věčnost je naším osudem a zapomínáme, že každý nový den je darem s šancí jedna ku jedné, že bude naší posledních možností. Buď a nebo.
Máme tak málo odvahy skutečně žít.
Duše je cizím pojmem pohřbeným někde na urychleně zesmutnělém západu. Necítíme tlukot srdce a s pravou rukou na hrudi někde v jeho lokalitě přísaháme, že se pokusíme v pravdě žít. Lháři. A největší křivdou je, že víc než komu jinému lžeme sami sobě.
Ze strachu. Ze zvyku. Možná proto, že nás nikdy nic jiného neučili..
Bojíme se bolesti a tak ji oblékáme do hávu moci a zlosti s občasnou ambicí vyhlásit válku celému světu, abychom na samém konci zjistili, že v bojích není vítězů ba ani poražených a žádný z výsledků nás stejně nikdy nenaplní. Že lidských pravd je na světě tolik, kolik je na světě párů lidských očí a že všude kolem nás je zbytečně moc utrpení.
Skoro nikdo už nehledá ve dlaních pozůstatky z obtisků malého prince, nesbližuje se s uměním a v tmách neshledává naději ve svitu tančících plamenů s omezenou životností. Láska se stala záhadou. Mystériem. Snad že jsme zapomněli, že dřív jsme ji nikdy rozumět nemuseli. Naše srdce pozhasínala na cestách za bohatstvím a jiskry štěstí byly pohřbeny pod tíhou deště ze zlatých mincí. Hodnotám přiřazujeme třpytivé tváře a úsměvy zdarma se už jednoduše nenosí.
Věříme, že věčnost je naším osudem a zapomínáme, že každý nový den je darem s šancí jedna ku jedné, že bude naší posledních možností. Buď a nebo.
Máme tak málo odvahy skutečně žít.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.