O hnijícím jablíčku

Byli jednou dva a měli spolu jablko. Krásné, velké, šťavnaté. A navíc kouzelné. Vypadalo moc chutně, takže se do něj rádi zakousli a někdy jablíčko i celé snědli, až zůstal jenom ohryzek. Ale jablíčko pokaždé dorostlo zpátky a bylo stejně krásné jako dřív.
Vypadalo pořád nádherně, lesklé, voňavé, lákavé, do červena vybarvené, ale pak se stalo, že začalo uvnitř hnít. Dlouho nebylo nic vidět a chuť zůstávala také stejná, protože kousali jinam. Až jednoho dne se na povrchu objevila malá hnilobná tečka. Ona se polekala a hned chtěla celou napadenou část vyříznout a vyhodit, ale on ji zarazil. Prý tak krásné a kouzelné ovoce musí zůstat vcelku. Lepší je se tvářit, že tam žádná hniloba není. A tak jablko otočili neposkvrněnou stranou k sobě a ošklivost natočili ke zdi, aby jim nekazila ten krásný pohled.
Jenže hniloba tiše prorůstala dál a dál. Co šlo nejdřív vyříznout, zachvátilo postupně celý plod, až nakonec nezbylo než shnilé jablko vyhodit.
A pak byli jedna a jeden a neměli spolu už nic.