Další z prací do školy, tentokrát na téma: Není nám milé, co musíme. Co nesmíme, více nás láká.
přidáno 01.05.2008
hodnoceno 1
čteno 917(9)
posláno 0
„Nikam nepůjdeš!“
„Proč ne? Budou tam všichni! Mami, jsou přece čarodky!“ Úpěnlivě prosím.
„Řekla jsem, že ne! Jsou to všechno samí feťáci! S nimi tě nikam nepustím!“ Debata je u konce. Dál se snažit nemá cenu. Cítím, že mi po tvářích stékají slzy vzteku. Setřu je roztřesenou rukou a prásknu dveřmi svého pokoje. Obrázek s panenkou Marií se povážlivě zakymácí, když sebou plácnu na postel. Vím, za chvíli přijde a bude se omlouvat a vysvětlovat mi všechna proti plánované akce. Jako vždycky. To je pořád jen samé: „Nikam!“ „Nesmíš!“ „Řekla jsem, že ne!“
Ozývá se slabé zaklepání na dveře a mě v tu chvíli napadá porušit dnes v noci všechna její pravidla. Matčino kázání pouštím jedním uchem tam a druhým ven a v hlavě se mi rodí plán.
„Půjdu si dnes brzy lehnout.“ Zívám.
„Dobře, tak dobrou noc.“ Pohladí mě po vlasech a opustí pokoj. Už nepřijde, ctí moje soukromí.
Převléknu se a pomalu otevřu skleněné dveře na balkon. Zaposlouchám se. Mamka si pustila rádio a zřejmě nic neslyšela. Přelezu hnědé zábradlí a opatrně se spustím dolů. Lehce seskočím na neposečený trávník a sama se divím, jak lehce to šlo. Rozhlédnu se. Snad mě nikdo neviděl. Rozeběhnu se a za cesty lovím z kapsy mobil, abych dala Filipovi vědět, že nakonec přijdu. Pod park dorazím právě včas. Filip mi jde na prosti a rošťácky se usmívá.
„Tak jsi to přece jen dokázala.“ Nabízí mi flašku. Udýchaně ji přijmu a zhluboka se napiji. První zákaz porušen. Řeknu si a mám ze sebe radost. V duchu mi lehce zní mamčin rozčilený hlas. „Jestli tě někdy uvidím, jak piješ alkohol…“
Parta mě nadšeně vítá a na zádech cítím jejich ruce. Hudba vyhrává a děti, převlečené za čarodějnice, pobíhají všude kolem. Kolotoče a skákací hrad lákají všechny příchozí. Cukrová vata se mísí s vůní popcornu a pražených mandlí. U stánků postávají kluci, kteří se snaží koupit si alkohol, ačkoli jim ještě nebylo osmnáct. Ale tady to není žádný problém.
Na lavičku pro tři se nás vmáčkne sedm a ostatní postávají okolo. Víno s colou a flaška s rumem koluje dokola a každý se pomalu dostává do nálady. Slunce pomalu zapadá a vzduch se plní veselím.
„Hej, Terko, dáš si?“ Kluk, kterého pořádně neznám mi nabízí cigaretu. Bez váhání si vezmu. Poslední sirkou v krabičce mi zapálí a já slastně vdechnu.
Zábava pokračuje. Každý vypráví nějaké historky a já se dobře bavím. Takhle jsem se nezasmála už dlouho. Taky přidávám svou troškou do mlýna a čas rychle ubíhá.
Okolo půlnoci mi onen kluk znovu poklepe na rameno, tentokrát s malou krabičkou.
„Co v ní je?“ Ptám se se smíchem.
„Dej si.“ Šeptne mi do ucha. Filip mě obejme kolem ramen a kývnutím mě pobídne, abych krabičku otevřela. Je v ní několik malých bílých prášků.
„Péčko?“ Vyzvídám.
„Jasně, to je v pohodě. Nic to s tebou neudělá.“ Ujišťují mě kluci. Chvíli váhám. Není tohle příliš? Znovu se mi v hlavě ozve mamčin tón: „Ať tě nikdy ani nenapadne vzít si od těch kluků drogy! Přerazila bych tě!“
Sáhnu po prášku, spolknu ho a zapiji rumem. Mírně se mi motá hlava a kámoši mi najednou přijdou velmi komičtí. Proč se na mě tak šklebí? A tamhleta holka… Nemá tři ruce? Smíchy málem padám z lavičky. Jsem neuvěřitelně šťastná, porušovat příkazy mě opravdu baví.
„Nepůjdem se projet? Mám tady tátovo auto!“ Zahuláká pojednou dívčina v křiklavě oranžových minišatech a všichni nadšeně souhlasí.
Naskládáme se do auta a vydáme se na cestu. Filipovy ruce mě něžně objímají a na krku cítím jeho horké rty. Nevím, kam jedeme, je mi to jedno. V kapse mi zvoní mobil. Nevím, kdo volá, jméno na displeji nepřečtu. Filip mi mobil bere z ruky a hovor pokládá.
„Kdo volal?“ Ptám se malátně.
„Mamka.“ Šeptá mi do vlasů.
„Jo taaak!“ Protáhnu a začnu se bláznivě smát. Mamka! Snad se o mě nebojí! Přemýšlím pohrdlivě.
Dívka za volantem se na mne otočí a zvedne palec pravé ruky. Nejspíš se mnou souhlasí. Otočí se zpátky a najednou vyděšeně zakřičí. Prudká rána otřásá autem a ostré bílé světlo se rozlévá všude kolem. Necítím žádnou bolest, jen myšlenky mám opět střízlivé.
V duchu posílám sbohem svojí mamce.
„Mami, teď už tě chápu. Ty tvoje věčné zákazy. Myslela jsi to dobře, já vím. Byla jsi přísná, prostě jsi jen nechtěla, aby se mi něco stalo. A já tě neposlechla. Moc jsem pila a zkusila jsem perník. Neměla jsem to dělat. Tenhle večer byl fajn, ale stálo to za to? Teď umírám a ty to budeš vědět až zítra. Budeš plakat a vyčítat si, že jsi mě neohlídala, možná i to, že jsi byla přísná. Nevyčítej si nic, prosím. Je to zvláštní, necítím žádnou bolest. Jen to světlo je moc pronikavé. Mám Tě ráda, mami…“
Naposledy vydechnu. Filipovy ruce mi bezvládně leží v klíně.

„Dnes v noci zemřelo na dálnici deset mladých lidí ve věku od patnácti do dvaceti let.“ Hlásá titulek novin a Terčina matka je roztřeseně bere do rukou. Hořké slzy zoufalství stékají po tvářích a s lehkým tónem dopadají na noviny.

Myslím, že není dobré porušovat pravidla. Co myslíte vy?

přidáno 02.05.2008 - 13:57
Zkusila si někdy číst něco zarovnané na střed? Jinak obsah fajn.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Neporušujte zákazy. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Promiň
Předchozí dílo autora : Příběh moderní technologie...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku