"Máme-li díky moderním technikám blíže k celému světu, neměli bychom mít daleko jeden k druhému." Václav Klaus ...úvaha do školy...
přidáno 27.04.2008
hodnoceno 2
čteno 1094(4)
posláno 0
Její nejoblíbenější melodie se rozezněla po pokoji, když mobil na poličce začal zběsile vibrovat, oznamujíc příchod nové SMS zprávy. Rozespale si promnula oči a sáhla po něm.
„Pojd na ICQ. Dave.“ Jasně, stručně, výstižně. Pomalu se vyhrabala z rozehřáté postele a zachumlala se do županu. Došla do pokoje a přistoupila k mladšímu bráškovi sedícímu u počítače.
„Pusť mě tam.“ Houkla na něj a zívla.
„Proč?“ Zaprskal a dál střílel po virtuálních nepřátelích. Jeho malý obličejík se zkřivil vztekem, když se mu nepovedl dobře zamýšlený útok.
„Seš na tom závislej.“ Oznámila mu.
„A ty ne?“ Vykřikl. „Pořád to tvoje pitomý ICQ!“ Naštval se, ale hru stopl a uvolnil sestře židli. „Jen na pět minut.“ Zasyčel a odešel.
Dívka se pohodlně usadila a spustila ICQ. Její kytička zezelenala a v liště se oranžově rozblikala ikonka s nápisem Dave.
„Cau:-)Jdes vecer?“
Její hbité prsty se rozeběhly po klávesnici jako dlouhé pavoučí nožky, které spřádají jemnou a lesklou pavoučí síť.
„Ahojky:-) Jasně. V deset na námku??“
„Jo, budu tam. Uz se tesim;-)“
„Jj, já taky. Promiň, teď musim jít, brácha prudí. Tak v deset. Pa :-*MTR.“
„OMG. Njn, tak pa:-* MTMR.“
Jen co se zvedla, její místo nahradil Kevin, její bratr. Obličej mu jemně zbledl pod náporem umělého modrého světla obrazovky.
Ve svém pokoji znovu sáhla po mobilu a lehce melodickým pohybem vyťukala devět čísel. Telefon přitiskla k uchu a vyčkávala.
„Lusy?“ Ozval se dobře známý hlas v telefonu a dívce se tělem rozlilo teplo, které cítila vždy, když s ním mluvila. Její přítel. Jak moc ho milovala. Chvíli spolu jen tak klábosili.
„Musím končit, Lusy. Měj se krásně. Miluju tě.“
„Já tebe taky, Steve.“ Usmála se pro sebe a zavěsila.

***

Seděla na lavičce a pozorovala mocný plášť tmavé noci, který se snášel po okolí. Oranžové světlo pouličních lamp se rozbíhalo po náměstí a ona se trochu třásla, když se večerní vítr proháněl městem.
Někdo ji rukama jemně přikryl oči. Sáhla po nich a stáhla si je z obličeje. Lehce ji pohladily po dlani, když se otočila na Dava. Přisedl si k ní, aby ji přivítal polibkem. Po chvíli se zvedli a ruku v ruce zamířili do nočního klubu.
Hudba hlasitě vyhrávala a neonová světla tančila po parketu spolu s lidmi, jejichž těla se mezi sebou odvázaně míchala. Usadili se k nejbližšímu stolku a objednali si pití. Za několik málo minut zamířili na parket také. Skvěle se bavili.
Po třetí hodině ranní se zvedli a zamířili domů. Doprovodil ji až k oprýskaným dveřím panelového domu.
„Miluju tě, Lusy.“ Odhrnul ji pramen černých vlasů z usmívajícího se obličeje.
„Já tebe taky.“ Políbila ho a vystoupala po schodech domů.

***

Hlavu měla jako v ohni a sucho v ústech bylo nesnesitelné. Zpěv ptáků za oknem na ni působil jako řev a jemné cvakání prstů po klávesnici, doléhající k ní z vedlejšího pokoje, jako údery kladiva na kusy železa. Přetáhla si polštář přes hlavu a snažila se znovu usnout, když se otevřely dveře polepené plakáty a fotkami a dovnitř vstoupila její matka.
„Lusy, vstávej. Copak dnes nemáš jet za Stevem?“
Dívka vyskočila z postele a bolest hlavy na okamžik pominula. Na domluvenou schůzku dočista zapomněla.
„Kdy mi jede vlak?“
„Za hodinku, to máš tak akorát.“ Matka odešla.

***

Čekal na ni na nádraží s kyticí růží. Džíny, upnuté bílé tričko a krátké nagelované vlasy. Postava vytrénovaná z nesčetných hodin strávených na hřišti s fotbalovým míčem. Skočila do rozevřené náruče a pevně ho objala.
„Steve…“ Stihla jen zašeptat do přívalu polibků.
„Tak jak ses měla celou tu dobu?“ Objal ji kolem pasu a vyvedl z nádraží do prosluněného dne. Teplé paprsky ji šimraly po tváři a mírný vánek se proplétal mezi prameny černých vlasů.
„Stýskalo se mi.“ Ujistila ho.
Začal krásný den. Procházeli se po městě, zašli do kavárny, na oběd šli k němu domů.
Mobil v zadní kapse džínové sukně jemně zavibroval. Sáhla po něm.
„Ahoj, copak delas? Styska se mi.Vcerejsek byl moc fajn. Miluju Te:-*Dave.“
Usmála se.
„Kdo ti píše?“
„Kamarádka. Jen jí odepíšu.“ Odpověděla bez zdráhání a dál se věnovala jemně podsvícené klávesnici. Písmenka na displeji rychle vyskakovala tempem, který udávaly červeně nalakované palce.
„Cauky:-*Jsem u kamaradky, ale je tu celkem nuda. Chtela bych byt radeji s tebou. Tky te moc miluju:-*“
Zmáčkla zelené tlačítko pro odeslání a naklonila se k Stevovi. Palcem mu jemně přejela po tváři a něžně ho políbila.
Modré véčko se na poličce rozeznělo tichou melodií a Steve se odtáhl, aby si přečetl zprávu. Vysoké čelo nad jiskrně zelenýma očima se zachmuřilo, když prudce vstal a zlostně, udiveně a zklamaně zároveň pohlédl na Lusy.
„Jak jsi jen mohla?“ Poprvé ho viděla plakat. Potoky slaných slz mu stékaly po zrudlých tvářích, umíraly mezi pevně sevřenými rty a stékaly na bílé tričko. Odešel do svého pokoje a práskl dveřmi, až se skleněné tabulky nebezpečně zachvěly.
Sáhla po mobilu, který zůstal ležet na stole, a zalapala po dechu. Ze Stevova mobilu na ní němě hleděly její vlastní slova, která před krátkou chvílí psala. Hlava se jí zamotala a dech se na chvíli zastavil, aby pak srdce mohlo zběsile tlouct.
Vstala a nohy se jí podlamovaly, když došla k jeho pokoji a roztřesenou rukou vzala za kliku. Ležel na posteli s polštářem přetaženým přes hlavu. Přisedla si na kraj postele a pohladila ho po ruce. Prudce se posadil a odtáhl se.
„Steve…“ Zašeptala a oči ji začaly pálit, když, stejně jako on, začala plakat.
„Běž pryč, Lusy. Běž pryč, prosím.“ Slova se mu jen těžko drala z úst. Vstal, došel ke dveřím a přidržel jí je otevřené. Vyšla na chodbu.
„Odpusť, prosím. Miluju tě.“ Otočila se a odešla. Steve práskl dveřmi a vrátil se k sobě.

***

Ve statusu měla napsáno „Please, forgive me“ a v liště oranžově blikala ikonka se jménem Dave.
„Copak se stalo?:-(“
„Dave…Musíme se rozejít. Promiň, ale musíš to pochopit.“
Dlouhou chvíli mlčel, Lusy si domyslela, že jen nevěřícně hledí na monitor. Další, koho zranila. Další, kdo jí věřil, kdo ji miloval. Krokodýlí slzy ji už zase skrápěly tvář.
„Coze?? A proc, co se stalo??“ Chtěl to samozřejmě vědět.
Její prsty už nebyly tak hbité, když psala odpověď.
„Já…nechci ti lhát, věř mi, že takhle to bude lepší, pro nás pro oba. Jednou to pochopíš…:-(“
Nepochopí. Věděla to. Ale co měla psát? Pravdu. To nedokáže. Vypnula ICQ a Kevin na ni jen udiveně koukal, když se ho zeptala, jestli nechce jít na počítač. Okamžitě souhlasil.
Lusy se oblékla a vyšla ven. Počasí, jakoby chápalo její pocity. Nad panelákovým sídlištěm se táhla temná mračna a k zemi se snášely přívaly kapek. V dáli se zablesklo a dunivý hrom se rozlehl po okolí. Déšť jí promáčel oblečení a rozmazal šminky.

***

Měla přítele, kterého milovala, ale on bydlel tak daleko. Bylo jí smutno, když ho neměla u sebe, necítila jeho vůni a jeho něžné doteky. Dave tu byl vždycky pro ni. Mohla za ním zajít, kdykoli se jí zachtělo. Ale nemilovala ho. Jen to sobě i jemu nalhávala. Proč, proboha proč, jen Steva podváděla?
Přestávalo pršet. Usadila se na lavičku a rozhlédla se. Pár postarších lidí přecházel silnici. Žena, opírající se o dřevěnou hůl se usmívala do slunce, vykukujícího zpoza mraků a její muž ji jemně podpíral. Oba se zdáli být tak šťastní. Lusy zahlédla, jak ženě z kapsy vypadl kus nějakého papíru. Zvedla se a sebrala ho ze země. Byl to dopis. Lusy po tváři přeběhl letmý úsměv. Poprvé zalitovala, že žije v moderní době plné počítačů a mobilů. ICQ a SMS zpráv. Jak krásné mohlo být čekání na dopis.

***

Myslím, že teď je ten pravý čas, abychom se sami sebe zeptali, jak moc nám moderní technika dopomáhá ke komunikaci, zábavě a sbližování. Nebyl čas dopisů a čekání hezčí?

přidáno 30.12.2014 - 17:17
Není ro úvaha, spíš je to povídka. Každopádně zamyšlení je to pěkné, jen dodám, že podvádět by hrdinka mohla i v době dopisů.
přidáno 28.04.2008 - 06:20
zajímavé... těžko říct... pokud bych měla týden čekat na dopis od přítele, asi bych z toho úplně šťastná nebyla.... :)... asi je na každém, jestli si nechá ovládat svůj život :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Příběh moderní technologie... : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Neporušujte zákazy.
Předchozí dílo autora : Povídej mi něco...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku