Bílá smrt-3.Kapitola

3.Kapitola
Co je to vlastně smrt? Zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, jak to popisuje věda? Pád do nekonečné tmy? Možnost osvobodit se od fyzického těla? Sladké usnutí, po kterém následuje odpočinek? Hořké vítání samoty, která potom přijde? A jak se asi cítí umírající? Vítá smrt? Bojí se jí? Nevnímá? Jaké to je umírat? A má smrt nějakou podobu?
Lidé na tomto místě viděli smrt. V jejich nočních můrách má smrt jasnou, zřetelnou podobu drobné bledé dívky s bílými vlasy. Nazývají ji Bílá smrt. A právě ta teď stojí uprostřed hromady rozervaných těl. Sama je pokrytá krví, která ale není její. Její pohled je chladný a necitelný. Ústa jsou roztažená do temného úsměvu lačnícím po jediném: po jejich smrti. 11 let si nepřála nic jiného, než rozervat ty co jí zničili život. Vidět je umírat. Vidět jejich bolest. Slyšet jejich marné volání o pomoc.
Ticho.
Nic se nehýbe. Nikdo nemluví. Nic se neděje. Je slyšet pouhé skapávání rudé krve na bílou podlahu. Ostré bílé světlo zářivek se odráží v mrtvolných očích lidí, kteří roztrhaní leží na bílé zemi, která kontrastuje s rudou krví. Ústa zkroucená do prapodivných úšklebku, kdy jazyk visí bezvládně z úst, nebo jsou v půli nějakého slova, nebo jsou otevřená ve výkřiku, který už nikdy nevydají. Jejich těla jsou rozházená všude okolo. Je to změť lidských vnitřností, hrudí, noh, dlaní, paží. Teď to skutečně vypadá jako hrob.
Možná to byl vždycky hrob se smrtí uvnitř. A jen vyčkával, na chvíli kdy sebere nějaký život. Kdy v sobě pohřbí desítky bezvládných, zakrvácených těl. Kdy bude moci pohltit desítky životů, jejich vzpomínky, přání, sny, život.
Ioli překročí mrtvá těla a vyjde na jasně ozářenou bílou chodbu.
Tam je na její nahé tělo namířeno několik zbraní. Muži v černém s přilbou na hlavě míří nejrůznějšími pistolemi na nevinně vypadající dívku. Za nimi stojí vědci v bílých pláštích.
Celá chodba je v bílé. Kachličková podlaha, která odráží ostré světlo zářivek na stropě. Bílé stěny. A jediné dveře jsou na konci chodby.
„Subjekte 0014! I hned dej ruce za hlavu, klekni na zem a spolupracuj! Nebo uvidíš.”zařve jeden z mužů držící zbraň.
Pomalu, velice pomalu a klidně k nim zvedne oči. Nevidí jejich tváře schované za přilbami. Neví, jestli se bojí, nebo jsou naprosto klidní. Ale z tváří vědců čte úplně dokonale. Dělá jí radost strach v jejich očích.
Vy jste mě stvořili. A teď máte strach?
Pousměje se nad tím, jak jsou lidé ubozí. Nikdy nepochopí jejich strach ze smrti. Jejich náklonost jeden k druhému. Hrají si na milé a milující, ale pak nastane obrat a jsou z nich zvrácené zrůdy. Zrůdy, které ji vše vzali. Zrůdy, díky kterým je teď tady. Zrůdy, které jí sebraly život a zavřely do kobky plné tmy a ticha a samoty. Jsou slabí. Tak směšně slabí.
„Opakuji rozkaz, klekni si na zem a dej ruce za hlavu!”zařve muž znovu.
Když ani tentokrát nesplní jejich rozkaz, vydá pokyn a všechny zbraně začnou pálit. Kulky zasahují dívku do bledého těla, tříští její kosti i zeď za ní. Zvedne se oblak prachu.
Jejím tělem proudí pálivá bolest. Kulky se zavrtávají hluboko do masa, ničí svalová vlákna, vnitřnosti. Ven proudí krev, která stéká po bledé kůži a tvoří na zemi malé rudé potůčky. Iolino tělo klesne k zemi. Postaví se na čtyři a trpělivě snáší vlny bolesti, šířící se celým tělem. Pevně zavírá oči, aby nevykřičela svoji bolest.
Muži přestanou pálit a čekají, až zmizí oblak prachu.
V tíživém tichu se začne ozývat cinkání. Pravidelné cink, cink, cink se nese chodbou, odráží se od stěn a probouzí stísněné pocity v srdcích lidí.
Ioli se snaží zadržet steny bolesti, když kulky vypadávají z jejího těla. Neskutečně to pálí, jak nové maso vytlačuje kulky ven z těla. Ale poté co jsou pryč, cítí jen příjemné šimrání, jak se tělo obnovuje. Jak se spojují vlákénka svalů, kosti, rozstřílené vnitřnosti se zacelují. O pár vteřin později nemá žádné jizvy. Kůže je hladká, dokonalá a nezraněná.
Postaví se, napřímí záda a černé oko upře na ozbrojené muže.
„C-co to?!”nechápou muži.
Všimla si, že vědci už dávno utekli.
Zbabělci.
Nechají tyhle muže bez informací střílet na Peregrimuse. Nechají je zemřít jen proto, že jsou slabí. Jak ubohé, směšné a zbabělé.
Černým okem se ponoří do jednoho z překvapených a nic netušících mužů. Všichni přimraženě stojí na místě. Pak Ioli oko odtrhne a jen přihlíží. Muž začne supět a chytat se za hruď. Ve snaze nadechnou se, sundá helmu, ale jemu už nic nepomůže. Jeho kůži začnou pokrývat černé výrůstky, které se rychle šíří po celém těle. Muž křičí, volá o pomoc, ale všichni dokážou jen přihlížet, jak umírá. Padne k zemi, kde se kroutí v neskutečné agónii. Prohýbá se v zádech, kope kolem sebe, rukama si drží hruď. Kůže začne praskat, ven vytékají potůčky krve. Nakonec celé tělo exploduje. Na přihlížející se snese sprška smrtelného deště. Do několika mužů narazí části těla. Bílé stěny, zem i zářivky jsou teď rudé, jako nebe při západu slunce.
Bílé vlasy Ioli jsou skoro celé od krve, stejně jako její vyhublé tělo.
Muži jsou jako v transu. Hledí na svého přítele neschopni pohybu.
Ioli se na ně vrhne. Dlouhými nehty jejich těla trhá na kusy, ostrými tesáky drásá hrdla, rukama projíždí břicha, ze kterých vytrhává žaludky a další vnitřnosti. Muži křičí o pomoc, prosí o slitování, ječí. Ale tady končí jejich život.
Když jsou všechna těla rozcupována, rozházená všude kolem, vydá se pomalým krokem k jediným dveřím naproti ní. Nechává za sebou vězení a rudé peklo.
Její mysl je chladná, klidná. Na tohle čekala celých 11 let. Počítala dny, hodiny, minuty. Tohle ji drželo při životě a zdravém rozumu.
Nejsem slabá. Nejsem člověk. Já-jsem-lepší!!!
Nenávidí lidi za to, co ji provedli. Nenávidí sebe za to, že dovolila, aby ji tak ponížili. Že lidé byli nad ní. Že nad ní měli moc. Že se nechala tak dlouho od nich týrat. Ale s tím je konec. Dnes to končí a každý kdo se jí postaví do cesty, zemře. Pocítí její hněv na vlastní kůži. Dnes si vybojuje svoji svobodu. Dnes se poprvé za těch 16 let co je na světě, podívá ven.
Nemůžou ji zastavit. Celých 11 let krmila svoji nenávist a ta teď žádá oběti.
S rukama svěšenýma podél těla dojde ke dveřím. Očima pátrá po klice, tlačítku, po čemkoli co by je otevřelo. Ale je tu jen krabička s nápisem: přiložte čip, napište kód.
Vztekle zavrčí a vší silou udeří do kovových dveří. Nic se neděje. Krom toho, že jí rukou projel blesk bolesti.
Dál naráží do dveří. Buší do nich zaťatými pěstmi, kope nohama, skáče po nich, láme si o jejich povrch nehty. Cítí, že jí prsty krvácí, ale nevěnuje tomu pozornost. Za každou cenu se chce dostat ven. Její nitro spaluje plamen nenávisti, odhodlání a krvežíznivosti. Po nekonečné době je skutečně vzhůru a bojuje za svou svobodu.
A tyhle ztracené dveře jí stojí v cestě!
Plná zoufalství buší rozbolavělými pěstmi do kovu. Nohy, ruce, krvácí a srdce volá o pomoc. Má chuť křičet, kopat a trhat. Kvůli záchvatu zoufalství si neuvědomuje, že slabá vyhublá dívka neprolomí tlusté kovové dveře. A přesto to zkouší pořád dokola a dokola a dokola.
Slyší svůj vlastní křik.
Obrátí svůj zoufalý vztek na elektronickou krabičku vedle dveří. Urve klávesnici a začne zuřivě trhat dráty. Cítí, jak jí roztřesenými prsty probíhá elektrický proud. Trhá, trhá, trhá, křičí, trhá, vrčí, trhá…
11 let…
Vrazí pěstí do barevných drátků.
Čekám…
Popadne drátky a všechny je vyrve z krabičky.
Proklínám…
Chytne krabičku oběma rukama a vyrve ji ze zdi.
Doufám…
Opět obrátí svou pozornost na nedobytné dveře.
Že to všechno jednou skončí!
Kope.
Že ta bolest zmizí!
Buší.
Že ta tma zmizí!
Láme si nehty o kov.
Že je zabiju!
Křičí.
Že jim způsobím stejnou bolest, jakou dali oni mě!!!
Sveze se na zem. Pažemi obejme stehna přitisknutá k hrudi. Hledí na chodbu zalitou krví. Na rozcupovaná těla, ležící kousek od ní. Hledí na lidi, kteří pro ni byli celý svět. Kteří jí dali život. Kteří s ní byli od malička. Dokud ji nezavřeli do temnoty a samoty. V jediném kratičkém okamžiku se všechno obrátilo. Úsměv zmizel z jejich tváří a ona skončila sama.
Hlavou jí proplují vzpomínky na dobu před 11lety. Znovu prožívá tu bolest. Znova vidí tváře lidí, kteří jí lhali do očí o tom, jak jí milují. O tom, že je jejich spásou. Nadějí. A jak skončila? Kam ji uvrhli?
Zatne ruce v pěsti.
Její dětství je plné bolesti. Snášela tolik hrůzných věci jen proto, že je milovala. Věřila, že když bude hodná holka, že ji budou mít také rádi. Oni byli pro ni vším. Dali jí život, byli s ní, mluvili s ní. Myslela si, že ji milují stejně, jako ona je. Ale jednoho dne ji zavřeli za těžké kovové dveře, jako nějaké divoké monstrum. Pamatuje si strach v jejich očích, když je chtěla naposledy chytit za ruce.
Teď je nenávidí.
Teď chápe, co jsou lidé zač. Oni nemilují, jen lžou. Jsou schopni zavrhnout vlastní dceru, jen když z toho něco budou mít. Jsou to zrůdy bez srdce.
Pocítí tlak v zádech a najednou letí. S jekotem přeletí celou chodbu a prudce narazí do zdi.

Zamžourá do ostrého světla zářivek nad ní. Asi na pár vteřin omdlela.
Malátně se posadí a koukne, co se stalo.
Chodba je plná kouře, kolem ní se válejí roztrhané kusy zdi a kovových dveří.
Postaví se na nohy a zkouší nevnímat otupující bolest hlavy. Vydá se k místu, kde ještě před pár vteřinami byly dveře. Teď tam zeje obrovská díra vedoucí na druhou stranu, odkud se ozývají výkřiky.
Se srdcem až v krku vejde do druhé chodby, kde po sobě lidé střílejí a něco pokřikují.
„Peregrimus! Chyťte ho!”zakřičí muž oblečený ve vojenské uniformě, který zrovna střelil muže v černém.
Než se Ioli vzpamatuje, krouží kolem ní několik mužů.
„Dělejte!”
Muži se všichni najednou vrhnou na dívku s pokusem ji svázat tlustými provazy. Ioli skočí na jednoho muže a jedním pohybem mu urve hlavu, kterou hodí na dalšího. Tělo se bezvládně skácí k zemi zatím, co krev z tepen vystřikuje všude okolo.
„Chyťte ji! Hněte sebou, chlapi!”
Ioli se vrhne na dalšího muže, rukama ho popadne za hruď, nehty zaryje hluboko do masa a trhá. Slyší nechutné křupání a trhání, pak jí pokropí sprška rudého deště.
Jeden muž jí skočí na záda. S hlasitým vrčením se po něm začne ohánět, ale je moc silný. Strhne dívku k zemi a drží.
„Pomozte mi!”zvolá muž.
Ioli se divoce zmítá, křičí, vrčí, ale muž je mnohem těžší a silnější než ona. Sedí obkročmo na jejím břiše, jednu ruku pod krkem a v druhé drží zbraň namířenou na její hlavu.
Chvěje se vztekem i bezmocí, když koutkem oka spatří několik dalších mužů s provazy v ruce.
Já se přece nenechám chytit!
Upře černé oko na muže. Ten se potopí do temných hlubin nebezpečí. Nemůže odtrhnout zrak. Začne sípat, skácí se z dívky a bezmocně lapá po dechu.
Ioli bleskurychle vyskočí na nohy. Tak ráda by všechny rozcupovala na malé kousíčky, ale místo toho se rozběhne pryč k dalším dveřím.
Její srdce teď prahne po jediném.
Po svobodě.