Bílá smrt - 2.Kapitola

2.Kapitola
Pamatuje si.
Pamatuji si to.
Vzpomíná si na ten den.
Je vrytý do mé paměti.
Nikdy ho nezapomene.
Jizvy na těle se vyléčí. Jizvy na duši budou navždy.
Vždy si bude přát, aby tehdy byl čas dokončit to.
Nezapomínám.
Ten pocit zůstane vrytý hluboko, hluboko, hodně hluboko v duši a nikdy nezmizí. Nikdy nebude nasycen. Vždy bude prahnout jen po jediné věci. Má jen jedno přání.
Čekám……
Vždy budu čekat…
Přání, díky kterému odolává šílenství. Přání, slib, přísaha, díky které je pořád tady. Tady v temnotě, tichu, chladu, samotě. Nejsou to vzpomínky na matku, nejsou to vzpomínky na obrazy, nejsou to vzpomínky na vůni jablka, nejsou to vzpomínky na něj, díky kterým je ještě na živu. Je to jen díky tomu jedinému přání.
Čeká. 11 let čeká. Duše po tom prahne, mysl si to přeje, srdce to chce! Všechno volá…
Přijde. Vím, že přijde…
Slíbil to. Řekl: slibuji, že se sem pro tebe vrátím. To řekl, než se zavřely těžké kovové dveře. Než vše pohltila tma. Než chlad vše zmrazil.
Čekám jenom na tebe. Jen a jen a jen a pouze jen na tebe…
Nemá ponětí o čase. Nemá ponětí co je za den. Jaký je rok. Jaké je roční období. Neví, co to je vteřina. Neví, jak dlouhá je hodina. Tady dole nic takového neexistuje. Tady neexistuje čas. A přesto tu lítá spousta čísel. 11 let. 3696 dní. Jsou tady. Ale co znamenají, to nemá tušení. Jsou to jen čísla. Nemají trvání. Protože tady dole je čas pohlcen tmou.
Zaposlouchá se do svého klidného dechu.
Nádech…
Výdech…
Nádech…
Výdech…
Hruď se klidně, pomalu zvedá nahoru a dolů. Je ztělesněný klid. Mysl je klidná, temná stejně jako okolí. Je tam rozmazaná tvář. Jeho tvář…
Nenávidím.
Nesnáším.
Zabiju.
Od probuzení uběhlo 1 382 nádechů. A po celou tu dobu leží v klubíčku na chladné kachličkové zemi. Zase tu byl ten samý sen. O tom, že padá do nekonečné temnoty. Opět marné pokusy o křik.
Pomalu, velice pomalu se posadí. Ledovou rukou si přejede po špinavých, mastných vlasech. Lepí se na dlaně jako vlákna pavučiny. Jakoby to byla nějaká past, ze které není úniku. Vlasy jsou pavučina, tělo lovec.
Klesne na čtyři a protáhne tělo jako kočka. Tělem projíždí příjemné křupání, tahání, praskání. Do svalů se dostává vzduch. Krev začne proudit rychleji. Jako řeka, která konečně překonala hráz a může běžet dál.
Když se cítí plně při smyslech, opře se zády o zeď a zaposlouchá se do tichého okolí.
Čeká na zvuk. Na zachvění. Na cokoli. Ale nic nepřichází. Okolí je jako vždy klidné. Mlčenlivé. Pohlcující. Nekonečné.
Prsty jemně přejíždí po prasklinkách ve zdi. Sleduje ty cestičky příběhů, jak se větví a zase spojují. Proč tu jsou? Jak vznikly? Na to se ptá. Jak vlastně vypadá toto chladné místo? Nevzpomíná si. Toto místo zná jen podle doteků. Ví, že má kachličkovou podlahu a popraskané zdi s rozškrábanou omítkou. Od jedné stěny ke druhé to jsou 3 nádechy. Na strop nelze dosáhnout. Těžké kovové dveře jsou široké na rozpětí paží. Nezná barvy. Tady neexistují.
Najednou-otřes.
Prudce vstane.
Celou místností pohne jeden mohutný otřes. Cítí vibrace prostupující tělem. Cítí chvění zdí. Slyší, jak opadává omítka.
Když vibrace odezní, je zase klid.
Zmateně šátrá po stěnách. Hledá něco, cokoli. Mysl běží na plné oprátky. Po tolika letech se zase probudila k životu. Smysly se snaží zachytit i sebemenší změnu.
Cítí svůj zrychlený dech. Slyší tlukot svého vlastního srdce. Končetiny se mírně chvějí.
Narazí na dveře.
Chvějí se.
Něco
se
děje.
Tiskne se na chladný povrch dveří. Vnímá energii toho chvění.
Z druhé strany slyší nějaké zvuky. Hlasy, kroky, rány. Ticho zemřelo, zmizelo a místo něho tu jsou zvuky. Po 11 letech slyší opravdové živé zvuky.
„Cvak!”ozve se.
Něco zabzučí a začne nesnesitelně hlasitě vrzat. Dveře se pohybují.
V mysli zavládne takový zmatek, že se tělo bez přemýšlení vyřítilo na druhou stranu místnosti a skrčilo v rohu. S vyvalenýma očima sleduje dveře, které nevidí. Ale slyší jejich zvuky.
Místnost je plná nesnesitelného skřípění.
Pak na zem dopadne pruh bílého světla.
Bílá…
Vyjeveně zírá na ten proužek světla, který se rozšiřuje, rozšiřuje, až zaplní celou místnost.
Tma zmizí.
Objeví se bílé ostré nesnesitelné světlo.
Mžourá do světla a snaží se něco rozeznat. Ale v hlavě má naprostý chaos.
11 let v tichu a tmě. 11 let v naprosté samotě. 11 let věznění. A najednou! Světlo, zvuky, hlasy.
Hlasy!
Slyší lidské hlasy. Něco…. něco křičí, nebo možná jen říkají.
Nevidí je. Příliš mnoho ostrého světla. Schová obličej do dlaní. Celé tělo se klepe. Chvěje se nějakým pocitem. Strach? Vzrušení? Zmatek?
Slyší kroky.
Přijde další otřes.
Rozechvěje celou místnost.
Někdo něco řve.
1
2
3
4
5 nádechů, pak prudce zvedne hlavu.
Svět je rozmazaný. Je to jen směsice barev a tvarů. Snaží se zaostřit, ale bolí z toho oči. Štípou, pálí, slzí. Několikrát za sebou zamrká. Svět začne nabývat ostrých obrysů.
Udiveně se kolem sebe rozhlédne. Po svém malém světě.
Místnost má bílou kachličkovou podlahu, pokrytou kostmi, krví a výkaly. Bílé stěny se spoustou prasklin, škrábanců a stop po krvi. Poprvé ji může vidět. A nejen to. Vidí několik lidí, kteří právě vbíhají do místnosti.
Slyší je. Cítí je. Vnímá je.
Dál zůstává v koutku vše vyjeveně pozorovat.
Pohyby, barvy, zvuky, lidé.
Snaží se vzpamatovat. Snaží se uklidnit svou mysl, tělo.
Nové.
Nové
Nové!!!
Vše je tak nové. Chce zpátky tmu a ticho. Bojí se. Bojí se tohoto co se děje kolem.
Moc, moc, moc! Je toho moc!!
Začne vydávat podivné hrdelní zvuky.
Lidé dál něco pokřikují. Pomalým krokem se začnou blížit do rohu místnosti, kde se krčí.
Nevnímá je. Nedokáže se na nic soustředit. Smysly dostávají ránu za ránou. Očí jí slzí a tepou z toho ostrého světla. Ušní bubínky praskají ze zvuků všude okolo. Čich. Cítí je.
Stočí se do klubíčka. Stehna si tiskne k hrudi. Srdce jakoby chtělo vyskočit ven z hrudi. Buší tak rychle a hlasitě. Dech je krátký a mělký.
Kam se poděl vzduch?
Snaží si vzpomenout, jak správně dýchat. Jak zklidnit své třesoucí tělo. Jak zahnat bolest hlavy.
Uklidni se…
Hlasy.
Klid…
Kroky.
Hlavně klid…
Dotek.
Prudce sebou trhne. Zvedne hlavu a střetne se s pohledem vědce.
Konečně se přestane třást. Smysly jsou pořád vyděšené, ale klidné. Stejně jako mysl.
Všechen pohyb ustane. Nikdo se neodváží pohnout.
Dál probodává vědce pohledem. Dívá se mu upřeně do očí a on není schopen uhnout. Cítí jeho strach. Je mu jasné, že ve chvíli kdy se podíval do těch očí, se z něj stala kořist.
Nenávidím. Nesnáším. Zabiju!
11 let proklínání, čekání a teď…
Vyšle k němu temný úsměv. Krátce na to se tělo vědce rozletí do všech stran.
Všechny zaplaví sprška rudé teplé krve. Nohy, ruce, hlava, hruď odlétají do všech směrů. Nedaleko břicha se válí rozervaný žaludek, potrhaná zakrvácená střeva. Všude je čerstvá krev, která naplnila místnost svou vůní. Hlava hnědovlasého vědce leží daleko od zbytku těla s výrazem bolesti a překvapení ve tváři.
Rozhostí se naprosté ticho.
Nenávidím.
Začne se zvedat.
Nesnáším.
Vzpřímí záda.
Zabiju.
Upře pohled na ostatní v místnosti.
Ozve se několik cvaknutí a ve vteřině na ni míří několik zbraní.
Míří na drobnou, vyhublou, bledou dívku s dlouhými bílými vlasy k pasu, ofinou spadající do obličeje, s bílýma vlčíma ušima, bílím kočičím ocasem zakončený stříbrným pírkem. Upírá na ně své ledové bezcitné oči. Pravé oko má křišťálově modrou duhovku, druhé je celé černé.
„Subjekte 0014, Ioli. Dej ruce za hlavu a spolupracuj. Hned!”vykřikne jeden z ozbrojených mužů.
Teď splní své přání. Všechny je do jednoho zabije!
Dejte sbohem, ďáblové!!!
S hlasitým nenávistivým vrčením se proti nim rozběhne.