Bylo to pozdě k večeru

Bylo to pozdě k večeru. Šla jsem bezbřehou oblohou vstříc krvavým zábleskům hříšných vzpomínek. Nohy mne nesly bezmyšlenkovitě, až jsem stála pod ní. Mohutnou a majestátnou. Kvetla v plné síle a svou vůní šimrala v nose. Připomínala chuť léta. Připomínala hořkost. Otočila jsem se o sto osmdesát slz doleva a spatřila Boží kukátko. Vystupovalo z noci, jako nepřirozená připomínka pomíjivosti. Cítila jsem Jeho přítomnost. Hleděli jsme si do očí. A oba mlčeli. Nebylo třeba slov. Dohlížel na mé kroky a já věděla, že v případě potřeby roztrhne nebeskou oponu vpůli a obejme mne chlácholivými polibky jarního deště. Díval ses mu někdy do očí? Ta neskutečná přitažlivost a síla mámí kroky. Ještě stále mám zkřehlé prsty z mrazivých záchvěvů, z hořkých výčitek a lkání. Vyla jsem na měsíc, proklínala rozkvetlou třešeň a utíkala před nekonečnou modří. Cizí dech na tváři mění se v růž. Blízko je a jedno jsme s Ním. Zavře své kukátko, sfoukne svíci strachů, ale nikdy nezmizí.