|
Devátý výlev nešťastných vzbouřených citů nevyspělého děvčete.
|
Světlo mi přes brýle do duhy přechází,
jeho v něm vidím, jeho - jak odchází.
Vidím ho všude, jak přízrak neviny,
smutky jsou moje i soucitné sestřiny.
Kde jsi? Proč tě vůbec vidím? Křičím...
ale jen ze spánku. A hlasem tišším,
odpovím té noční můře, co mě vítá.
V ní tě ztrácím... Co? Vždyť je to realita.
Nesnaž se mě probudit.
jeho v něm vidím, jeho - jak odchází.
Vidím ho všude, jak přízrak neviny,
smutky jsou moje i soucitné sestřiny.
Kde jsi? Proč tě vůbec vidím? Křičím...
ale jen ze spánku. A hlasem tišším,
odpovím té noční můře, co mě vítá.
V ní tě ztrácím... Co? Vždyť je to realita.
Nesnaž se mě probudit.
Ze sbírky: Možná jsem tě milovala
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.