Můj první básnický pokus vyprávějící o lásce k blízkému příteli, lidově Friendzone. Pomyslná záře a světlo jsou zde symbolem krásy a atraktivity, tedy symbolem vlastností jiné dívky. Vlastností, kterých se mně nedostává.

V pořadí druhý ze stesků malé holky, která si naivně myslí, že má něco málo za sebou. :)

Třetí z nářků příliš mladé dívky. Je méně konkrétní, ale to neznamená, že je i méně skutečný.

Čtvrtý nářek, zpověď dnešního uplakaného dne.

Pátá stížnost... Buď je o dámě s deštníkem, nebo o mně samotné.

Šestý smuteční proslov opuštěného děvčete, adresován stejnému člověku, jako těch pět předchozích. Je jedno, že si je nikdy nepřečte. Psaní na smutek pomáhá. :')

Sedmá plačtivá veršovánka jedné malé holky.

Osmé drobné zakolísání mého sebeovládání, které vyvrcholilo počmáraným kusem papíru. :) Tak snad za něco stojí.

Devátý výlev nešťastných vzbouřených citů nevyspělého děvčete.

Desátá veršovánka, zrozená z dávných vzpomínek.

Jedenáctá ufňukaná veršovánka dívky, která neumí zapomínat, byť by si to přála.

Třináctka je prý nešťastným číslem, ale já ji vždycky měla ráda. Snad se moje třináctá báseň bude líbit. :)

Další výplod zmučené mysli.

Je třeba další upoutávka? Kdo by si ji přečíst měl, stejně na to nebude mít čas.

Není trochu hloupé, nechat si utíkat život na prázdno? Nebo není slabost, že to bez něj neumím?