Sangui

20.Kapitola
Převalovala jsem se z boku na bok. Kolem mě se rozprostírala tma a ticho.
Posadila jsem se.
Spala jsem asi tak hodinu když mně probudily noční můry. V jedné byl Colin zabit Radou. V jiné mně Colin chtěl sežrat. V další jsem zůstala sama v hlubokém lese bez konce.
Oblečení jsem měla propocené a zmuchlané.
Stan se mi zdál najednou hrozně malý. Začala jsem se dusit. Rychle jsem odkopla deku a vysoukala se ze stanu ven.
Ovanul mně chladný noční vánek.
Oheň ještě doutnal, tak jsem ho rozfoukala a přiložila. Sedla jsem si do tureckého sedu.
Zírala jsem do plamenů a ztrácela se v myšlenkách.
Zaslechla jsem zachrápání. Ohlédla jsem se a spatřila Alexe spícího vedle stanu.
„Pěkně hlídáš.”poznamenala jsem a nechala ho být.
Ohlédla jsem se po Colinovi.
Spal. Hlavu měl svěšenou a vlasy mu spadaly do obličeje. Křídla mu vysela ze zad. Nebyla elegantně složená, jako když byl vzhůru.
Vstala jsem a pomalu se k němu přibližovala.
Proč? Proč si to udělal? Proč si dovolil, abych se do tebe zbláznila? Teď mně ničíš. Ničí mně představa, že ti ublíží.
Došla jsem až k němu a dřepla si.
Vypadal tak nevinně. Nechtělo se mi věřit, že zabijí. Že je zrůda.
Slyšela jsem jeho klidný dech.
Vždyť je vlastně jako já. Taky dýchá, mluví, chodí, taky musí jíst.
Zamrazilo mně v zádech.
Ale musí jíst nevinné lidi. Bere životy, proto aby mohl sám žít.
Na rtech jsem ho ucítila.
Zajíkla jsem se.
Pořád ho chci. Pořád ho potřebuji, abych byla šťastná. Ale nemohu. On nemá city. Jen si hraje. Hraje si se mnou. Jsem pouhá hračka. Přesně jak to řekl Erik.
Vstala jsem a otočila se k odchodu.
„Já ti nechci ublížit.”zašeptal.
„Jak ti mám věřit.”řekla jsem a zůstala k němu otočená zády.
„Prostě mi věř. Znáš mně. Kdybych tě chtěl zabít, udělám to dávno. Ale já nechci.”
„Mohl si. Ale to byste nezískali moji magii.”
„Ale to já nechci.”
„Tak proč jste se přistěhovali?”
„Ano. Chtěli jsme tvoji sílu. Teda moje rodina a jiní z našeho druhu. Ale můj táta tě našel první. Začal jednat a přistěhovali jsme se do tvé blízkosti. Plán zněl získat tě. A když ses začala se mnou kamarádit, táta řekl, ať se o to postarám. Měl jsem počkat, až mi začneš věřit a pak tě sebrat. Dovézt tě k ostatním.”řekl potichu.
Otočila jsem se k němu.
„Proto si šel s námi. Abys získal moji důvěru a pak mně mohl zradit?”zasyčela jsem zlostně.
„To chtěl táta. Ale já nechtěl tvoji důvěru. Já chtěl tebe. Byla si první člověk, co mně bral takového, jaký jsem. Vzepřel jsem se tátovu rozkazu. Musíš mi věřit.”
Klekla jsem si a zahleděla se do rudých očí.
„Ale já nemohu. Za pár dní tě předáme Radě a já nechci cítit další bolest, až tě ztratím. Přišla jsem o sestru a teď i o tebe. Nechci, abych potom trpěla.”
„Myslíš, že trpíš jenom ty? Já přišel o mámu. Bylo mi deset.”
„Ale moji sestru zavraždili.”namítla jsem.
„Moji mámu taky. Zabil ji můj otec. Odmítla ho uposlechnout a on ji vyrval srdce z těla.”
Zalapala jsem o dechu.
Uvědomila jsem si, že jsou to ještě bezcitnější zrůdy, než jsem si myslela. Zabil svou vlastní ženu.
„Co když si jako on?”
„Nejsem.”
„Coline, já ti tak hrozně moc chci věřit. Ale nemohu. Ani nechci. Myslela jsem, že si na naší straně, ale tys celou dobu hrál svoji špinavou hru. Myslel sis, že když mi řekneš jak to s tebou je, že to bude v pořádku? Že skočím do tvé náruče, jako by se nic nestalo?”zeptala jsem se hořce.
„Já nehrál špinavou hru! Proč to nechceš pochopit?! Proč si tak sobecká a myslíš jen na své dobro?! Já trpím stejně jako ty! Jsme stejní!”zařval na mně.
„Nejsme! Nikdy neklesnu na zrůdu bez citů!”ječela jsem.
„Protože si daleko níž! Hraješ si na hodnou holčičku, ale myslíš jenom na sebe!”
Jak si může myslet, že jsem sobecká?! Po tom všem čím jsem si prošla! Jen nechci, abych cítila další bolest.
Vrazila jsem mu facku.
Zavrčel, ale bránit se nemohl.
„Já mám city! Na rozdíl od tebe! Ty vraždíš lidi a hraješ jako že nic?! Hrál sis před námi na dobráka, ale na druhé straně číhá zrůda! Zrůda bez citů a s jediným cílem, zabít! Ty, tvoje rodina, vaše rasa! Ničíte všechno krásné!”
„My?! Pokud vím tvoji sestru zabila Amara!”
„Ale nejdřív jste přišli vy. Pravděpodobně věděla, že víte, kde jsem a šla za vámi!”
„Za to ale nemohu! To vyčítej mému tátovi!”
„Nebo tobě! Vždyť si jeho syn! V žilách máš jeho krev! Seš jako on! Jako tví bratři! Zrůda noci. Stvoření zla!”
„Nech toho!”varoval mně, ale já ho nebrala na vědomí.
Bublal ve mně vztek. Potřebovala jsem si ho vybít a on byl dobrej terč.
„Proč?! Abys nemusel slyšet výčitky, které ti patří?! Abys nemusel myslet na to, jaká si zrůda?! Abys nemusel myslet na ty životy lidí, které si vzal?! Věřím, že si je ani nepamatuješ! Je ti jedno, jestli měli rodinu, děti, sny! Hlavně, že ty budeš žít! Sežereš ho a za týden nevíš, jak vypadal!"křičela jsem. Celá jsem se třásla.
Zaslechla jsem prasknutí a než jsem si stačila cokoli uvědomit, Colin mně přišpendlil k zemi a dýchal mi do tváře. Viděla jsem jeho ostré tesáky, které byly kousek od mého obličeje. Rudé oči byly rozšířené a upřeně mně sledovali.
„Pamatuji si všechny tváře lidí, které jsem zabil. Pamatuji si jejich jména. Mám je vryté do paměti. Pronásledují mně každý den a připomínají mi, co jsem zač. Tak mi tady nepovídej, že jsem bezcitná zrůda.”zavrčel tiše.
Polkla jsem.
„Nikdy mi nedají pokoj. Straší mně v noci i ve dne. Není místo, kde bych měl klid. Jsou všude. Slyším jejich výkřiky a prosby. Vidím jejich vyděšené obličeje.”zašeptal.
Chvíli bylo ticho. Slyšela jsem naše zrychlené dechy.
„Bylo mi šest let. Zabil jsem jednu dívku. Eleanor se jmenovala. Bylo ji jedenáct let. Rozerval jsem ji na kusy, a co jsem nesnědl, jsem nechal na ulici. Bylo mi jedno, čí to byla dcera. Já měl hlad, tak jsem se nakrmil. To mně vždy učil táta.
Druhý den ráno mně vzbudil křik. Ženský křik. Vstal jsem a běžel za tím zvukem. Byla to matka Eleanor. Klečela u zbytku těla a objímala ho. Brečela a křičela. Pamatuji si to kvílení. Jako by jí puklo srdce. Nechtěla uvěřit, že její dcera je mrtvá. Proklínala toho, kdo jí to udělal. Proklínala vraha, který ji zabil dceru. Slibovala mu smrt. Žal v jejích očích byl neskutečný. Uvědomil jsem si, co vlastně dělám a že takoví nechci být. Nechci ubližovat lidem. Nechci být jako táta.
Hned večer jsem tu ženu našel. Řekl jsem jí pravdu. Chtěla mně zabít. Chtěla pomstít svou dceru. Ale já byl silnější. Urval jsem jí hlavu. Chtěl jsem ji ušetřit trápení. Přišla o svoji dceru i manžela. Pro ni už neexistovalo světlo. Chtěl jsem, aby byla v klidu. Aby nemusela snášet svoji bolest. Poprvé v životě jsem se pomodlil. Modlil jsem se, aby našla klid a svou dceru.
Od té doby zabíjím, jen když mám velký hlad. Ale ubíjí mně to. Ničí mně to co jsem, ničí mně to, že musím brát životy ostatních. Nechci být takový.”řekl.
Celá jsem se chvěla. V jeho očích se zračil hluboký smutek.
„Noemi, ty jsi jediná osoba, jediná u které zapomínám, kdo jsem. Vedle tebe se cítím jako hodný kluk. Potřebuji tě. Zabijí mně, když vím, že mně nenávidíš. Prosím. Odpusť mi.”řekl třesoucím se hlasem.
„Coline…”zašeptala jsem.
Pohladil mně po tváři a strčil za ucho zatoulaný pramen vlasů.
Nevěděla jsem co říct. Jedna má polovina chtěla být s ním, ale druhá v něm viděla zrůdu. A neznám nic horšího, než válku srdce s rozumem. Když se rozhodnu mu odpustit, zradím vlastní rasu a své blízké. Ale když ne a budu ho navždy nenávidět, zabijou ho. Zmizí z mého života na vždy a už nikdy ho neuvidím.
Rozechvěle jsem se nadechla.
Colin dál upřeně hleděl do mých očí a čekal na odpověď.
„Já…………..nemůžu.”pípla jsem a sklopila oči.
„Nemůžeš, nebo nechceš?”zeptal se.
Nečekal na moji odpověď a vyhledal si ji sám. Přiložil rty na mé a začal mně líbat. Jemně mně hladil po tvářích a sytil se polibky.
Mohla jsem ho odstrčit, ale neudělala jsem to. Nemohla jsem. Nechtěla jsem. Colin je mojí součástí a to nezapřu. Nemohu nechat umřít kus mý duše.
Polovinu duše jsem ztratila, když zemřela sestra. Druhá polovina patří Colinovi. Když mně opustí i on, co ze mě zbude?
Odtrhl se.
„Chceš, ale nemůžeš.”poznamenal a setřel mi slzu.
„Okamžitě od ní vypadni!”prořízl klid nějaký hlas.
Alex.
Colin zavrčel.
„Řekl jsem, pusť ji.”zopakoval Alex.
Colin mně pustil a stoupl si přede mně.
„Jak si se dostal z provazu?”zeptal se.
„Kouzlo to nebylo.”zasyčel Colin.
„Noemi, co tu sakra děláš?”zeptal se mně Alex.
Mlčela jsem a sklopila zrak.
„Běž do stanu.”nařídil.
Vstala jsem a zamířila si to ke stanu. Ještě jsem se ohlédla, střetla jsem se s pohledem rudých očí.
Když jsem sjela pohledem na Alexe, všimla jsem si, že drží nůž.
Ne!
Došlo mi, že za žádnou Radou se nepůjde. Buď to ho Rada poprosila, ať se s tím vypořádá sám, nebo Alex prostě chtěl mít klid.
Rozběhla jsem se ve chvíli, kdy Alex zvedl nůž.
Ne! Prosím! To ne!
„Ne!”zaječela jsem a stoupla si před Colina.
Nůž mi projel kůží a zarazil se až hluboko uvnitř.
Zaječela jsem a svalila se na zem.
„Noemi!”vyjekl Alex a vrhl se ke mně.
V jeho očích jsem zahlédla strach. Nechtěl mi ublížit. Chtěl mně jenom zachránit před Colinem. Nemůžu mu nic vyčítat, to já se vrhla před čepel, kvůli zrůdě. On jen plnil svoji práci.
„Noemi! To ne!”křikl a podepřel mi padající hlavu.
Koukla jsem na Colina. Ztuhle stál na místě a sledoval nás. V jeho očích byla bolest.
„Cos to udělala? Noemi, neomdlívej.”
„Alexi, já ho miluju.”zašeptala jsem.
„Noemi, moc dobře víš, že to nejde. Není jako my.”vyhrkl Alex.
„Víš to jistě? Znáš ho natolik dobře, abys to o něm mohl říct? Podívej se na něj. Copak vypadá jako někdo, kdo je schopen ublížit a nepocítit žádný cit?”řekla jsem tichým hlasem.
Alex se po něm ohlédl a zavrtěl hlavou.
Chápala jsem ho. Je naučený v nich vidět jen stvůry. Každý mu to vtloukal do hlavy. Nemůže za to. Řídí se radami ostatních. Ale mně o nich nikdo nic nevyprávěl. Jen pár vět a ty se v okamžiku převrátily. Ale Alex to nikdy nepoznal.
„Je jako my. Taky cítí. Taky mluví. Taky jí. Jen se od nás v něčem liší.”
„Ale oni zabíjejí nevinné. A nic si z toho nedělají.”řekl hořce Alex a zamračil se na Colina.
„Možná někteří. Někteří ano, ale nemůžeme si z těchto pár jedinců, udělat obrázek o jejich rase. Taky mají rodiny. Děti, rodiče, sourozence. Taky mají své životy. A tím, že je zabiješ, se od nich moc nelišíš.”
Alex se na mně zadíval. V jeho očích se mihlo pochopení.
„On taky cítí. Stejně jako ty. Jako já. Jako kdokoli jiný.”
Ano. Teď jsem si uvědomila, že nechat Colina zabít by bylo kruté. Je stejný jako já.
Jeho táta tak jedná jen proto, že je naučený a jeho synové taky. Ale kdybychom jim dali šanci, mohli by se změnit. Uvědomit si, že to co dělají je špatné.
Začala jsem ztrácet vědomí. Krvácela jsem.
„Prosím. Pochop ho.”zněly má poslední slova. Potom jsem usnula.