Sangui

19.Kapitola
Měla bych utéct. Vím to, ale dál přikovaně sedím na studené zemi a lapám po dechu.
Ne, to nemůže být pravda. Nemůže!
Ale to co jsem viděla před sebou se s tím rozporovalo.
Colin není zrůda. Je to můj přítel.
Po tváři mi stekla horká slza.
Stvůra na mně bez hnutí civěla.
Musím utéct. Nemohu tu zůstat, pokud si nepřeju svoji smrt. Alex mi o Sangui vyprávěl a děsí mně. Děsí mně to stvoření přede mnou. Děsí mě Colin.
Pomalu jsem vstala.
Ozvalo se varovné vrčení.
Rozutekla jsem se pryč. Hnala jsem se temnými uličkami, kterými se rozléhali moje rychlé kroky.
Slyšela jsem za sebou vrčení. Pronásleduje mně.
Prudce jsem odbočila do vedlejší ulice a prchala dál.
Nechci umřít. Nechci.
Začaly mně pálit plíce a píchat v boku. Ale běžela jsem dál.
Najednou mně stvoření chytlo za ramena a hodilo do slepé uličky nalevo ode mě.
Třískla jsem sebou o zem a zakňučela.
Zvedla jsem oči a setkala se s rudým pohledem okřídlené stvůry přede mnou.
Chtěla jsem utéct, ale byla jsem v pasti.
Začala jsem se klepat.
„Ty…”zašeptala jsem.
Stvoření se ke mně pomalu přibližovalo.
Začala jsem ječet. Když jsem nemohla utíkat, bylo to to poslední, co mi mohlo zachránit život.
Okamžitě ke mně přiskočil a dal mi dlaň přes ústa. Začala jsem kopat a kroutit se.
„Noe, prosím uklidni se. Vysvětlím ti to.”prosil mně hlas. Ten důvěrně známý hlas, kterému jsem věřila.
Zakvílela jsem a snažila se ho odkopnout.
„Uklidni se.”zopakoval.
Odmítala jsem ho poslechnout. Nenechám se sežrat bez boje.
Kousla jsem ho do ruky. Sykl a pustil mně. Okamžitě jsem začala zdrhat.
On byl ale rychlejší. Skočil po mně a svalil mně na zem. Otočil mně zády k zemi a znehybnil.
Hleděla jsem do rudých očí. Byly cizí a známé zároveň.
„Já ti neublížím.”řekl Colin.
„Ty lháři.”zasyčela jsem.
„Noemi. Prosím. Nech měn to vysvětlit.”
„Zrůdo!”zařvala jsem na něj.
Začala jsem se zmítat, ale on jenom zesílil stisk. Seděl mi na břiše a rukama drtil zápěstí. Jeho černá křídla se lehce chvěla. Mohla se kdykoli roztáhnout a unést mně pryč.
„Není to, tak jak to vypadá. Nechci ti ublížit. Věř mi.”škemral.
„Věřit ti?! Teď, když vím co si zač? Ty zrůdo?!”ječela jsem.
Ovládl mně strach, vztek, smutek. Proč se mi všechno hroutí před očima? Proč nemohu žít normální šťastný život? Copak už jsem netrpěla dost?
„Já ti věřila! My všichni jsme ti věřili! Milovala jsem tě! A tys nám celou dobu lhal! Lhal si i mně! Niki to věděla. Věděla, že si jeden z těch zrůd, ale neřekla to. Coline, pane bože proč si mi to udělal? Proč?!”ječela jsem, ale po tvářích se mi kouleli slzy.
Všechno zmizelo. Sestra, rodina a teď i Colin. Zůstala jsem sama. Není nikdo, koho bych se mohla chytnout a on by mně vytáhl ven. Už nikdo nezbyl.
„Protože jsem tě miloval! Proto!”zařval.
„Já ti nevěřím! Zrůdy jako ty jsou bezcitné a chladné! Jako tvůj bratr. Jako Erik! Jsi jako on! Jenom si s ostatníma hraješ! Využíváš je!”
Colin ztuhl. Sklopil zrak.
„Tohle si o mně myslíš? Myslíš, že jsem jako on?”zeptal se zničeně.
Mlčela jsem.
Jistě, že je jako on. Oba jsou zrůdy. Bezcitní vrahové.
„Ano.”sykla jsem.
Colin na mně upřeně hleděl. Najednou mu oči zase zmodraly, křídla zajela pod kůži a tesáky se zasunuly.
Jeho ledově modré oči si mně prohlíželi a koutky úst nepatrně cukaly.
Hleděli jsme na sebe a neprohodili jediné slovo.
Bála jsem se.
Políbil mně. Vášnivě, hladově. Byl jako Colin, kterého jsem znala. Ale on byl celou dobu zrůda.
Odtrhla jsem se.
„Co to sakra děláš?!”vyjekla jsem.
Colin mlčel a tvářil se ublíženě.
„Netvař se tak! Nedělej, že cítíš bolest! Takoví jako ty necítí nic.”zavrčela jsem.
Pustil mně a klekl si na zem.
Vyskočila jsem na nohy a utekla pryč. Daleko od něj.
Oči mi zase zaplavily slzy.
Pořád jsem na rtech cítila jeho rty. Chtěla jsem, aby mně líbal. Chtěla jsem být s ním. Ale on mi lhal. Hrál na mně divadýlko a já naletěla. Věřila jsem mu a zamilovala se do něj.
Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy moje sestra umírala. Zmizela mi před očima.
Zasténala jsem.
Stejně rychle zmizel i Colin. Oba se vypařili jako pára.
Vběhla jsem do lesa a mířila k ostatním.
Padla jsem vedle ohně a rozbrečela se.
Srdce se tlačilo ven. Nebo alespoň to co z něj zbylo. Malé střípky mé duše se rozletěly do neznáma.
Přitáhla jsem si kolena k hrudi a položila na ně čelo.
Hlasitě jsem sténala a lapala po dechu. Nehty jsem si zarývala do paží, až jsem cítila teplou krev.
Všichni odešli. Opustili mně.
„Noemi, co se děje?“ zeptal se nechápavě Alex a objal mně.
„On….”začala jsem, ale nedokázala jsem to vyslovit.
Příliš to bolelo. Nedokázala jsem říct pravdu. Nedokázala jsem říct, že Colin je zrůda. Že nás všechny zradil. Že mně nemiloval. Nechtěla jsem tomu věřit.
„Co?”
„Colin…….”
„Co je s Colinem?”naléhal Alex.
„Zradil nás.”vzlykla jsem. „On je………………………..Sangui!”vyjekla jsem a rozbrečela se znova.
„Noemi, neměl křídla.”
„Dokáží se přeměnit na lidi.”vysvětlila jsem.
Přišlo mi to tak slizké. Vypadají stejně jako jejich kořist. Žijou s ní, předstírají přátelství a pak baf. Zabijou je. Nezáleží jim na nich. Pro ně jsou pouhá potrava.
„Alexi. Colin nás zradil! Je jedním z nich! Proč? Proč mi všichni mizí?!”
„Uklidni se. Kde je Colin? Nemůžeme ho nechat na svobodě.”řekl Alex.
Trhla jsem s sebou.
Nemůžeme ho nechat na svobodě.
„Co mu uděláte?”zeptala jsem se roztřeseně.
Alex je sblížen s Radou. Rada řídí náš svět a dohlíží na to, aby mezi Aralany nevznikly neshody. Jsou něco jako vládci.
„To co bude potřeba.”řekl chladně.
Rozbrečela jsem se.
Nechci ho ztratit. To by mně zabilo. Ale on už není ten kluk, kterého jsem milovala. Ten nikdy neexistoval. Ale i tak ta představa, že mu ublíží, mně ničí.
„To nemůžete.”zašeptala jsem.
„Noemi, je mi to líto. Ale on není náš přítel.”vzdychl.
Zahleděla jsem se do plamenů ohně.
„Pane bože, Noemi! Co se stalo?”ozvala se vyděšená Elen.
Zavrtěla jsem hlavou a položila čel na kolena.
„Potkala jsem Colina a vypadal dost zdrceně. Říkal, že bych měla jít za tebou.”řekla a klekla si přede mně.
Představa, že Colin byl vedle Elen mnou trhla. Mohl jí ublížit.
„Co se ti stalo?”zeptala se mně něžně.
Mlčela jsem.
„Colin je Sangui.”oznámil Alex.
Elen zalapala po dechu.
„To přece………..není možné.”
„Je.”
„Ach Noemi. Je mi to tak líto.”
Padla jsem Elen kolem krku a přitiskla ji k sobě.
„Já mu věřila. Chtěla jsem s ním být. Ale on nás zradil. Elen, i on mi zmizel.”zašeptala jsem mezi vzlyky.
„Já s tebou zůstanu. Slibuju.”
Tiskly jsme se k sobě.
Potřebovala jsem cítit člověka, který mně má opravdu rád. Potřebovala jsem někoho, kdo se mnou zůstane.
Ucítila jsem ohyb vedle sebe, a když jsem se podívala uviděla jsem Niki.
„Promiň. Bála jsem se, že když to řeknu, ublíží mi.”pípla se slzami v očích.
„Já to chápu.”řekla jsem jí.
„Tak proč pláčeš?”
„Protože mně to bolí.”
Přitiskla se ke mně.
„Já tě taky neopustím.”zašeptala mi do trika.
Všechny tři jsme se k sobě tiskly, když se ozvalo zašustění listí a zapraskání větvičky.
Všechny jsme trhnutím zvedly hlavy. Nejdřív jsme nic neviděli, ale pak se ze stínů vynořil Colin.
Všechny nás přelétl pohledem.
„Nemyslel jsem, že budeš tak hloupý a vrátíš se.”zavrčel Alex a stoupl si před nás.
Niki se ke mně tiskla a Elen ztuhle seděla na místě. Já dál zírala na Colina.
„Chci vám to vysvětlit. Musíte mi věřit, já…”začal.
„Věřit ti?!”vyjekl Alex.
Všimla jsem si, že v jedné ruce za zády drží provaz.
Zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem co má v plánu. Věděla jsem, že to tak má být, ale stejně mně ta představa ničila.
Alex skočil po Colinovi a svalil ho na zem. Colin zavrčel a začal kolem sebe kopat. Alex se ho pokusil svázat, Ale Colin ho dohodil pryč.
„Já vám nechci ublížit!”zařval.
„Nevěřím ti! Seš zrůda! Co bys od nás asi tak chtěl, když ne jídlo?!”
Alex znova vystartoval po Colinovi.
Tomu ze zad vyjeli dračí černá křídla a zašelestila ve větru. Modré oči se zbarvily do rudé a vycenil tesáky.
„Jen se na sebe podívej! Seš zrůda!”zavrčel Alex.
Colinovi se v očích zablesklo.
Popadl Alex za ramena a vymrštil ho tři metry daleko.
„Nejsem jako oni!”
„Seš! Všichni jste stejní! Ale nevěděl jsem, že jste až tak krutí! Berete na sebe podobu lidí!”
Začali kolem sebe kroužit jako šelmy.
Vzlykla jsem.
Colin se po mně ohlédl, což byla chyba. Alex na něj skočil a v bleskové rychlosti mu přivázal křídla i ruce k tělu.
Colin zařval a začal sebou zmítat. Ale marně. Byl pevně svázaný.
„Za pár dní poznáš, co se s takovýma jak ty, děje u nás.”řekl mu Alex do ucha.
„A vy nejste zrůdy?! Nic o nás nevíte, ale zabíjíte nás!”
„Víme o vás toho dost.”
Alex popadl svázaného Colina a uvázal ho ke stromu.
Celé jsem to sledovala se svěšenými rameny a s žíravým pocitem uvnitř mě.
Bolelo mně u srdce z toho, když jsem viděla co se tu děje.
Jsou to sotva dvě hodiny co tu Colin seděl a bavil se s námi. Teď je vyvrhel svázaný u stromu. Nepatří k nám.
Alex odešel do lesa. Myslím, že říkal něco o zavolání Radě. Elen vzala Niki do stanu. Chtěla vzít i mně, ale já se odmítala pohnout. Po několika minutách přemlouvání to vzdala a odešla.
Seděla jsem skrčená u ohně a houpala se vpřed, vzad.
Koukla jsem na Colina. Seděl u stromu a upřeně mně sledoval. Přeběhl mi mráz po zádech.
Ještě se nepřevtělil a tak na mně zíral rudýma očima.
„Co je?”zeptala jsem se.
„Opravdu si myslíš, že jsem jako oni?”
Nejistě jsem přikývla.
„Noe, znáš mně. Víš, že nejsem jeden z nich.” naléhal sklíčeně.
„Seš jeden z nich! Podívej se na sebe! Coline, já viděla tu dívku. Roztrhal si ji na kusy!”vykřikla jsem.
„Ty si taky vraždila!”
Zarazila jsem se.
Má pravdu. Jsem stejná zrůda jako on. Vraždila jsem. Zabíjela jsem nevinné lidi.
„Ale já to nedělala dobrovolně.”zašeptala jsem.
Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že nejsem jako on. Nechci být zrůda. Ale on má pravdu.
„Ty zabíjíš úmyslně. Mně oblbla Amara! A navíc ty zabíjíš celý svůj život!”
Zachvěl se.
„Co je? Ničí tě pravda? Uvědomuješ si, že si dělal špatnou věc? Ale na to už je pozdě. Teď půjdeš před spravedlnost.”při svých posledních slovech jsem se zakoktala.
„Vůbec mně neznáš. Neznáte náš druh.”sykl.
„Víme, co potřebujeme! Vraždíte nevinné lidi! Jste chladnokrevní bezcitní zabijáci! Je vám jedno komu tím ubližujete!”
„Myslíš, že nemáme city?! Já tě miluju! Copak to není cit?”
Naklonila jsem se do předu.
„Vy neznáte city.”zašeptala jsem.
„Co ty o tom víš! Víš jaké to je celý život žít jako vyvrhel?! Být odsouzený jen kvůli tomu, že si se narodil jako něco zlého?!”zařval na mně a snažil se dostat z provazu.
Couvla jsem do zadu.
„Ty se mně bojíš? Před tím ne.”zavrčel.
„Před tím jsem tě považovala za dobrého člověka.”
Dál se vzpínal provazům. Chtěl ke mně. Viděla jsem mu to na očích.
„Noemi, ty mi vyčítáš, že jsem ti ublížil. Ale ty mi děláš to samé!”
Zavrtěla jsem hlavou.
„Přiznej si to.”
Pořád bojoval. V tom z lesa vyběhl Alex.
„Nemluv na ni!”
Colin výhružně zavrčel. Z toho zvuku se mi naježily chloupky na pažích.
„Noemi, jdi spát. Já h ohlídám.”nakázal mi Alex.
Normálně bych se s ním přela, ale teď jsem sklonila hlavu a odcupitala do stanu, kde už spaly holky.
Lehla jsem si do rohu. V okamžiku jsem propadla spánku.