Jak jsme rodili podruhé

Uprostřed noci mě vzbudí podezřelé pocity. Aha. Je to tady!

První pokus

Jemně šťouchnu do svého drahého, který právě za šíleného řevu motorových pil, kácí les plný statných stromů. Ozve se něco jako „chrocht“ a já se na pár sekund ocitám na osamělé prasečí farmě. Drahý se otočí na druhou stranu a směle pokračuje v kácení.

Plna sebevědomí počínající druhorodičky, ho milostivě nechám ještě chvíli dřít v lese a jdu si hodit prádlo do pračky. Následně si, za hlasitého klení, pokouším oholit nohy, abych náhodou místo na porodním sále neskončila ve veterinární ambulanci, která je opodál. No, to víte, dědit jisté znaky po tatínkovi, to taky není zrovna výhra, kterou se chcete chlubit. Naštěstí já zdědila jen orangutaní nohy, segra prsa. Takže dobrý.

Cítím, že porod postupuje a tak, když mám vše hotové, pokusím se drahého znovu přivést k životu, abychom konečně vyrazili do porodnice.

Pokus číslo dva

„Budeme rodit taťko.“ Zašeptám.

Povzbuzen naší první rodící zkušeností mi v polospánku odpoví. „Jo, jo, jasně.. žádnej spěch, do rána to vydrží.“ Musím se pousmát. Což o to, já bych i posečkala, ale XYpsilonkovi se zrovna moc vyčkávat nechce. Je nad ránem a tak jdu raději vzbudit ABéčko, které má už ve svých šesti letech pro to, co se právě děje, mnohem větší pochopení, než tatínek a s radostí vylézá z postele a chystá se do školky.

Pokus číslo tři

„Vypadni z tý postele, už to nevydržím!“ Svá slova podpořím hrníčkem plným ledový vody, kterou mu nemilosrdně chrstnu do tváře.

...

Jedeme!

Celou cestu v autě se snažím o jediné. Aby Xypsilonek nevypadl za jízdy na podlahu našeho auta, které se šine do porodnice rychlostí závodního šneka. Nevím proč se právě tuhle středu všichni rozhodli, že vyvenčí svý veterány.

V porodnici nemají nic jinýho na práci, než mě buzerovat rozcvičkou na velkým míči. Nejraději bych do toho kopla, ale tak jo. Oni vědí, co dělají. Po hodině enyky benyky kliky bé, se sotva doplazím na porodní stůl a už se na celej svět rozkřikuje XYpsilonek. Tak trošku ignoruji poznámku porodníka, který se mě ptá, zda nejsem fanynkou Harryho Pottera. Pointa mi dochází ve chvíli, kdy mi přijdou ukázat toho mýho ušatýho skřítečka. Je jedinečnej, nádhernej. Jako z pohádky.. o Harrym Potterovi.