Něco mi uniká a já unikám

A kdybys nechtěla jít mou cestou
prosím tě o jedno
jdi stejným směrem


V noční krajině snů
kam tak rád chodím,
objevuji vždy a znovu
schody do prázdna
nebo schody dolů.

Vítám se s papírovými zvířaty.
Se steskem se vracím k řece
a se slzami v očích
si myji obličej i čistím zrak.

Krajina vedlejší totiž za houpavou hudbou
posílá pozdravy v podobě tleskajících rukou.
Jako šípy vyletí hejno génia
přímo přede mnou
nechá mě znova usnout,
až probudí mě ráno
kokrhající kohout.

Rukou šmátrám po ozdobě světa
ale jediné co nacházím je ozvěna
hlouposti
cítím ji natolik že se ji vzdám.
Jako hvězda posvítím sám sobě na cestu,
však v tom světle sotva něco rozpoznám.

Něco mi uniká a já unikám,
znova vtahován silou nemocnou
přímo do říše probuzených očí
které se tolik mění
když vstávají.