|
já, mé touhy po silných slovech a neděle
 17.05.2015 4 1099(19) 0 |
.
večerní slunce
usíná potichu v rohu pokoje
kreslí jemný obrys dlaně
co usíná mi v náručí
tak sama
je neděle
ležíme tu spolu
s poslední šancí
na pro - citnutí
ale nikdo nehladí
nikdo nešeptá
já a
můj červánkový pocit
moje malé nedělní intermezzo
co proběhlo mi tiše po spáncích
milující
ale nedomazlená
.
večerní slunce
usíná potichu v rohu pokoje
kreslí jemný obrys dlaně
co usíná mi v náručí
tak sama
je neděle
ležíme tu spolu
s poslední šancí
na pro - citnutí
ale nikdo nehladí
nikdo nešeptá
já a
můj červánkový pocit
moje malé nedělní intermezzo
co proběhlo mi tiše po spáncích
milující
ale nedomazlená
.
18.05.2015 - 09:56Yana: ano Yani, máš pravdu; neočekávat je velké umění...ale jde to vůbec stále milovat a přitom nic neočekávat? Poslední dobou si tu otázku kladu celkem často:) a děkuji za komentář...taky mi bylo trošku smutno v té chvíli...takové zvláštní nedělní smutno (když se všechny moje kamarádky kolem začínají pomalu vdávat):)
18.05.2015 - 06:56je to citlivá báseň, citlivé téma a je mi z ní smutno, někdy jsme tak sami, ve dvou a někdy i mezi lidmi, někdy je to jen tím že stále cosi očekáváme, jak říkám, umění je čekat, větší nic neočekávat
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Nedělní intermezzo : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Mozaiky
Předchozí dílo autora : simple
