Broskvoň

elisza: Děkuji

Krásná melancholická.

ŽblaBuňka: :) sadařství není jen romantika..., díky za zastavení

dnes mi tvá poezie připomněla co mám ještě práce na zahradě a na zahrádce

Orionka: Je to takový paradox, tato básnička je, na rozdíl od té, která po ni následuje, docela vážná (vážně míněná). Navíc vznikla již dříve jako imprese na stejnojmennou impresi VvG ( proto je také zařazena k těm jí podobným). Jsou to tak vlastně dvě symbolické broskvoně (obraz a reálný strom) a jedna emoce vyvolaná oběma. Jsem rád, že na tebe zapůsobila, jak píšeš. Děkuji za komentář.

Jak píše Yana, je taková zvlášně melancholická - rez a pláč a odzvoní a potemní. Jako by ani nebyla o jaru. Pěkně jsi vystihl smutek koloběhu věčného zániku, který je obsažen už v rozkvětu. Zvlášť oceňuji to odlehčení v závěru, pěkná hříčka, která báseň posouvá zas trochu jinam - pro mě lepším směrem :).

Yana: To je přesně ono, úplně přesně jsi to vycítila, jak jsem to myslel já. Moc mě to těší. Děkuji za komentář.

Amelie M.: To jsem rád, že sis k ní našla cestu. Byl jsem zvědavý na reakce, není to básnička moc líbivá. Je to jen taková reflexe. Děkuji

a já hned na první přečtení si řekla jů, a na druhý jsem pojala takovou melancholickou náladu, tak nějak jsem se zamyslela kolikrát ještě pokvetou broskve, kolikrát jsem je viděla kvést, zmrznout, cítila vonět, zažila jsem i roky kdy vůbec neplodily a jednou, jednou budou kvést, ale já, já už tu nebudu...moc se mi líbí, pár řádků a moc v nich

na první čtení jsem měla výhrady.. jako že to zcela nechápu.. teď na sto dvacáté jsem si vytvořila vlastní teorii výkladu a moc se mi ta báseň líbí :))

Timothy A. Postovit: Děkuji, Timothy, je to taková pár týdnu stará jarní náladovka při pohledu do sadu.

Pěkná, hlavně konec.)