Zapouzdření

Nenakláněj se z toho okna
tvá přeplněná hlava
mohla by tě převrhnout

Odvar z vajglů
měsíce slité v jeden
kdesi pod hladinou
dotepává cit neopětovaný
hroty a záškuby
normál založený na chaosu
v ústech střech

I když žádná euforie netrvá věčně
přec marně v sobě nenávist hledají
zahořklé sebevědomí v záporných hodnotách
neschopnost zapouzdření se v omítce
táhne je to ven, však není za kým a proč
jak dlouho ještě budou planě čekat na smrt
rozežraní dny beze smyslu, čím dál hlouběji
rytec z tunového mramoru pírko vyťukává
pro dva chudáky, kteří se nikdy nepotkají
míjení a stesk!

A že svět za minutu vybouchne? Nevadí, spíš potěší.