Hotelová alba

Alba, také svítáníčko (alba = svítání); lyrická středověká píseň, jejímž původním námětem je ranní loučení milenců. AIba je typický žánr provensálské trubadúrské lyriky, vznikla ve 12. století (některé, albě podobné básně jsou ještě starší) a řídí se přísnými pravidly danými středověkou rytířskou dvorností. Po výpravném úvodu začíná vlastní lyrická pasáž: milence probouzí zpěv ptáků (v pozdější formě zastupuje přírodu „il gaita“ hlídač, v německém minnesangu, “wahter“ starající se o bezpečí milenců, neboť paní, s níž se rytíř loučí, není rytířovou chotí), pak nastává smutná chvíle loučení, milenci si slibují věrnost í přes nástrahy stráží a kIevetníků, před nimiž varuje závěr svítáníčka. Délka, členění i rýmování básně mohou být různé, odpovídá většinou aktuální „módě“ doby a místa. Ostatní základní prvky skladby, v níž se zpravidla uplatňuje dialog, jsou pro albu závazné. Alba se rozšířila po celé západní a střední Evropě, končí na sklonku středověku se zánikem dvorské kultury.
Alba je ve své tradiční podobě těžko převoditelná do dnešní doby. Je to proto, že nemá jednoznačnou formální podobu, do které by se dal napasovat aktuální děj, naopak může mýt různou formu, ale zcela striktní, výše uvedené dějové a obsahové zákonitosti.

Když jsem tedy chtěl vytvořit „současnou albu“ (chvíli jsem se rozmýšlel, zdali jí nepřeskočím), měl jsem v podstatě dvě možnosti. Buď vytvořit repliku nějaké původní alby, nebo napsat současnou báseň s některými prvky té historické. První možnost mi přišla samoúčelná, druhá naopak zajímavá, protože to téma není jistě výhradně středověké. Každý si dokážeme představit, pokud jsme si to rovnou nevyzkoušeli, ranní loučení v trochu ilegálním formátu.

Původní alby jsou díla spíše srdceryvná, v mém pokusu je více nadsázky, která asi více odpovídá současnému pohledu na téma.

Přidávám ještě odkaz na píseň, která má také trochu charakter alby: https://www.youtube.com/watch?v=o9gj5LDGwDc

Hotelová alba

Paprsky kreslí po zádech
výšivku záclon na tvé vnady,
na chvíli zatajil jsem dech
a jsem moc šťastný s tebou tady.

Opírám se slastně o matraci,
zatímco ty ještě spíš,
útržky noci se mi vrací,
když pohlédnu od zad níž…

Venku se budí ptáci i květiny,
před domem osychají růže
a já jsem úplně jediný,
kdo tě dnes probudit může.

„Musíme vstávat, lásko moje,
snad hlavička tě nebolí,
než odjedou mi přímé spoje.
A děti musí do školy.“

„Tak je běž vzbudit, ty můj broučku,
já zatím postel ustelu.“--
„Otevři oči pomaloučku. Kuk!
Nejsi doma, ale v hotelu.“

„Kolik je hodin? Jaký je den? Co se to stalo?
Teď bys k tomu něco říci měl!“
„Všechno se to včera nějak pomíchalo,
tak dovol, abych ti to trochu připomněl.“

Chtěla´s jít z kina rovnou domů.
Já řekl: „Co dát si skleničku
a trochu slaných mandlí k tomu?“-
„Tak jenom jednu a jenom chviličku.“

„Pak z jedné sklenky se stal džbánek
a ze mě rytíř a z tebe paní urozená,
z taxíků kočár a z hotelu zámek,
ve kterém polibkem jsi právě probuzena.“

„Proč jenom vzpomínat si na ty hezké věci!
Vrať zpátky tu noc, to se ti jistě povede…
V práci se bez tebe obejdou přeci
a babička děti odvede.“

(pokračuje v neděli 15.3. alexandrín)