Za stínem nepříjemné pavučiny,
za rozmlženým sklem,
za ohněm, ničícím vše kolem sebe,
za ledovou zdí
a přitom tak blízko,
přímo přede mnou a vedle mě.
Jen ta odporná nevědomost,
ten štěstí beroucí stud,
nebo snad nešťastné neporozumění.
Chtít uchopit a netušit, zda je za co.
Chtít obejmout a bát se nože,
probodávajícího poblázněné srdce.
Chtít políbit a bát se jediného…
za rozmlženým sklem,
za ohněm, ničícím vše kolem sebe,
za ledovou zdí
a přitom tak blízko,
přímo přede mnou a vedle mě.
Jen ta odporná nevědomost,
ten štěstí beroucí stud,
nebo snad nešťastné neporozumění.
Chtít uchopit a netušit, zda je za co.
Chtít obejmout a bát se nože,
probodávajícího poblázněné srdce.
Chtít políbit a bát se jediného…
18.12.2015 11:33
Zamila
Homér: Se picnu :-)
27.01.2015 10:20
Mně tvoje báseň přijde minimálně zajímavá, docela chápu význam opakujících se slov. Poprvé vyjadřují určitou "mučivost", podruhé naléhavost.
26.01.2015 19:52
Zamila
"Za, za, za, za", "chtít, chtít, chtít, chtít" - už jenom to není předpoklad kvalitní poezie. A je tohle vůbec poezie ? Nějak v tom nevidím nic zvláštního, je to patetické - nejvíc v závěru. A jak vypadá třeba takové "šťastné neporozumění", hm ? ;-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.