Slzy, co léčí

Duše má je bezedná díra,
co do sebe stále sbírá
pocity, co ničit zvládnou.
A já nemám šanci žádnou
ubránit se, vzdorovat.
Zákonitě přijde pád,
kdy si musím přestat lhát.

Protrhnou se všechny hráze
a já, v zoufalé snaze
zbavit se té bolesti,
pláču. To mě očistí.

Ano, už vím,
že ten, kdo brečí,
srdce, duši, tělo léčí...
Proto teď mé oči smáčí
tváře v srdceryvném pláči.

Srdce se rozbuší,
tělo rozechvěje
náporem zoufalství,
smutku a beznaděje.

Právě teď odplaví
mé horké slzy
vše, co mě zraňuje,
trápí a mrzí.

Je to jako průtrž mračen,
k tomu blesky, hromy.
I poslední zbytky vzdoru
zhroutí se a zlomí.

Vypláču se zcela, do dna,
zůstanu jak vyschlá studna,
nad kterou se duha zjeví
jako nová naděje.
Pokorou a čistou láskou
celičkou mě zahřeje.

A já cítím
neskonalý vděk
za tu sílu,
za ten lék.

Vím, znovu přijde ta chvíle,
tím jsem si tak jistá.
Všechnu bolest slzy vyplaví
a já uvnitř zůstanu čistá.
...
Má duše je bezedná díra,
v níž naděje neumírá
první, ani poslední.
Vždy se znovu rozední.