Mámou...

Dřív než ses narodil
a než já se narodila,
má duše té tvé přislíbila,
že ti bude dobrou matkou.
Především však kamarádkou.
A ty jako mé dítě, syn,
budeš mě učit,
co ještě neumím.

A tak jsem se stala mámou,
přijala tu krásnou roli.
Díky ní vše víc mě hřeje,
ale taky více bolí.

Však dávno vím,
že stojí zato,
ta větší radost
i hlubší rány.
Mateřství otevřít
v srdci svém brány.

Teď procházím vzpomínky,
když sama byla jsem malá.
Kolika věcí já tenkrát se bála.
Svět zdál se mi děsivější,
složitější, tajemnější.
A já málo sebejistá
pro tenhleten život zdejší.

Tolik lidí, tolik věcí
mojí duši ublížilo.
Však dnes ve všem vidím smysl.
Vždyť tolik mě to posílilo!

Odpouštím
a cítím nekonečnou vděčnost
za každý zážitek,
za každou zkušenost.

Teď jako máma tvá
všechno smím zúročit,
z omylů, úspěchů
oba nás poučit.
A ty mi nasloucháš,
a já zase tobě,
společně silnější
v té zvláštní době.

Teď slzy v očích mých
třpytit se uvidíš,
když říkáš: „Dík, mami,
že se mnou soucítíš.“

Víš, slova vždy nestačí,
to je věc známá.
Však kdo tě víc miluje
než tvoje
máma.