setkání dívky s panem Senem nebo snad Snem??? Můj svět má hranice, ale je neomezený, dokud nechceš víc. Nesmíš se ptát, nesmíš čekat na příště. Ale jak rád bych jí to slíbil. předchůdce románu snílci
přidáno 25.03.2008
hodnoceno 3
čteno 700(15)
posláno 0
Jsem jenom sen. Že nespíš! Copak musíš spát, abys mohla snít?
Dám ti štětec. Můžeš si mě upravit podle sebe. Namaluj mi třeba červenej klaunskej nos...Dík, já nečekal, že uděláš zrovna to, co ti řeknu.
Konečně se usmála, i když jen trochu.
Nafoukl jsem tváře a dělal naštvanýho. Mávla štětcem a její tvář se rozzářila. „Co je na mě tak směšnýho?“ zeptal jsem se. Neodpověděla, jenom se na mě podívala a zase sklopila oči a smála se. „Tak povíš mi to?“ naléhal jsem. Zase mávla štětcem. Cítil jsem to, něco vzádu na zadku. Moc jsem to neviděl, ale vypadalo to jako růžová koule. Jako mravenčí zadeček. Ještě tykadla, pomyslel jsem si. A najednou se mi na hlavě něco kejvalo ve větru.
„Ještě křídla a můžem letět,“ řekl jsem jí.
Na zádech nám vyrostla blankytná křídla, mě i jí. Zatřepotal jsem jimi. Natáhl jsem k ní ruku, ale ona mi uletěla. Zůstal jsem sám v zapadlý uličce kousek od hlavní třídy. Viděl jsem lidi, jak koukají k nebi. A letěl jsem za ní. Šašek z barevnýma proužkatýma kalhotama a velkýma odstatýma ušima. A na zadku mi plandala velká růžová bublina.
Letěli jsme vysoko nad náměstím a lidi si na nás ukazovali. Možná jsme jim připadali jako dva pouťový balónky. A možná nám záviděli, že můžem lítat. Ale nám to bylo jedno. Dotkli jsme se nebe. Bylo jasně modré, takové ho namalovala.
Jenže já pro něco přišel a měl jsem pocit, že to musíme vyřešit...Asi to bylo tím, že jsem si to představoval mnohem těžší. Myslel jsem, že jí budu muset nejdřív malovat něco sám, ale stačilo jí dát štětec.
Chtěl jsem ji jen chytit a podívat se do jejích očí, jestli tam zůstali nějaké obavy. Závaží, která táhnou k zemi. Zatažená ruční brzda, která brání v rozjetí. Ale ona mi pořád unikala. Chtěla letě dál a dál. Netušila, že můj svět má hranice. Je to jen iluze. Může tu být všechno, když uvěříš.
Do dáli se táhli už jen nádherné zelené lesy a louky, rozpíjeli se v mlze kdesi v nekonečnu. Konečně se zastavila a koukala na tu nádheru. Koukal jsem jí přes rameno.
Pak se otočila, jako by se mě chtěla na něco zeptat. Ale potopila se v mých očích a otázka se tam navždy utopila. Udělal jsem chybu, něco si v mých očích přečetla. Snad uviděla lež. Chtěla si na mě sáhnout a já jen nehybně čekal. S prasknutím všechno zmizelo. Její křídla. Padala dolů. Chytl jsem jí za ruku a pevně jí držel. Vzal jsem jí do náruče a pomalu jsme se snášeli kamsi dolů. Dívala se do mých očí. Cítil jsem to. Pak mi odhrnula mé zlaté vlnité vlasy z očí. Dala mi pusu a já zavrávoral, málem jsem jí pustil. Spadla by do měkké zelené peřiny, ale už bych jí nikdy nenašel, přestože bych jí hledal věčně. Roztříštila by se v kapky rosy a s prvními slunečními paprsky vylétla znovu vstříc nebi. A já bych za ní už nikdy víc nemohl.
Stáli jsme uprostřed náměstí. V obětí. Jak můžeš cítit obětí od snu? Koukla na mou hlavu a nakreslila klobouk. Jak může vzrušovat polibek od snu? Cítím tu lásku, štěstí, vášeň, po který každej touží.
Scéna se změnila a my pluli na loďce ulicí mezi domy. Jenže to nebyla loďka ale můj klobouk. Stál jsem vzádu a pomalu odrážel naši gondolu dál po proudu. Koukl jsem do vody. Byla průzračná a hejna průhledných ryb spěchali naším směrem. Obrátil jsem pohled k nebi. Za blankytnou oponou noc pomalu ustopovala. Měsíc se už tam v tom „opravdovým“ světě loučil. Spadnul jsem do vody a klesal ke dnu jako kámen. Všechny ty ryby do mě narážely, nebraly ohledy. Dopadnul jsem na dno a chtěl tam zůstat. Navždy. Styděl jsem se ukázat se Slunci, které mě marně vyhlíželo. Jeho pohled končil na hladině. Ale pouťový balónek mě tam vytáhnul, nedal si říct.
Znovu si přečetla v mých očích, co se děje. Jedním tahem nakreslila hráz. Museli jsme vystoupit. Držela mě za ruku a utíkali jsme. Ale bylo to marný. Vznášeli jsme se zeleným krajem, ale konec se nedal uprosit. Nebylo kam utýct. Zastavil jsem se. Naše ruce se roztrhly. Podívala se na mě. Myslela si, že to vzdávám, že jí nechci. Ale já chtěl, strašně moc. Nevěřila mi.
„Uvidíme se ještě?“ zeptala se mě, napnutá jak struna. Nechtěl jsem jí ranit, ale nedokázal jsem lhát. Přitom to je tak snadný. Stačilo říct jo. Nejspíš by na mě zapomněla a já bych se už nevrátil. Stál jsem tam, koukal na ní a neříkal vůbec nic.
„Proč?“
Vzala mi křídla, nasadila pouta. Ale já s tím nemohl nic dělat. Můj svět má hranice, ale je neomezený, dokud nechceš víc. Nesmíš se ptát, nesmíš čekat na příště. Ale jak rád bych jí to slíbil.
K noze přivázanou kouli, kolem sebe mříže. A na sobě pruhovanej mundůr. Běž, no tak jdi už. Než začneš litovat a doufat, že ti slíbím zítřek.
Zmizela si. Nevím jak se to děje. Neznám to tam u vás, nikdy jsem tam nebyl. Nejspíš tě někdo vzbudil, protože sama by si nešla.
A já? Nebojte, pan Sen bude volný, až někdo další začne snít. Ukážu mu tě a zeptám se ho na tebe, jestli tě nezná. Pak jednou zaklepe u tvých dveří nebo se potkáte náhodou na ulici. A jednou ti řekne, že se mu o tobě zdálo ještě dřív než tě poznal. Budu jen doufat, že si to bude pamatovat...

přidáno 26.03.2008 - 21:25
Tak ja neviem spisovne ani po slovensky, teda české chyby som si vôôôôbec nevšimla! :D
Krásny "prológ" ku Snílkom, fakt. Táto poviedka je len dôkazom toho, že tvoja fantázia naozaj nemá hraníc, a preto si nezostal len pri nej, ale pustil sa do dlhšieho diela :) Naozaj krásne zasnenie, útržok z veľkééého sna :)

Tak idem aj ja pomaly snívať, dobrú noc... ;)
přidáno 26.03.2008 - 12:15
já spisovně moc nepíšu, je to pak takový umělý, ale zjišťuju, že některým lidem to vadí...
přidáno 26.03.2008 - 11:17
fajn... nádherné zasnění se :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sen : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : snílci 18
Předchozí dílo autora : snílci 17

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku